|
| |
ESOTERIKA / Astrologie |
Ptolemaios, Kopernik, Kepler a další III. |
| Petr Trnka |
| zobrazení: 2552 | známka: 1 | komentářů: - | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
| |
Keplerovi se tedy podařilo vyřešit
problém, po jakých drahách a jakým způsobem se planety pohybují,
nedokázal však už odpovědět na otázku, proč se tak
pohybují. Leč i tato odpověď se mílovými kroky přibližovala.
Ještě v tomtéž století, 57 let po
Keplerově smrti (v roce 1687), se vědecký svět dočkal epochálního
díla Philosophiae naturalis principia mathematica (Matematické
základy přírodovědy), jehož autorem byl sir Isaac Newton,
v té době zřejmě nejvýznamnější vědecká kapacita. V tomto
naprosto stěžejním přírodovědeckém díle se mu podařilo prokázat,
že veškeré pohyby, které ve vesmíru pozorujeme, má na svědomí
jedna jediná univerzální síla - gravitace, tedy vzájemná přitažlivost
všech nebeských těles. A že díky gravitaci se pohybují po
eliptických drahách kolem Slunce nejen planety, ale také komety,
tedy tělesa, která ještě v té době byla velkou záhadou (dlouhou
dobu dokonce panoval názor, že se jedná o jevy v zemské atmosféře,
o jakési hořící výpary).
A když už hovořím o Newtonovi, neodpustím
si ani tady jeden velmi charakteristický příběh. Ani tento
muž, který bezesporu patří k největším myslitelům lidstva,
totiž nepohrdal astrologií. Již dlouho se traduje historka
o jedné jeho debatě s přítelem Edmondem Halleyem. Když se
Halley velmi pohrdavě vyjadřoval o astrologii, Newton se ho
zeptal: "Studoval jste astrologii, pane Halley?" Halley na
to s úsměškem odvětil: "Samozřejmě že ne!" Načež mu prý Newton
odsekl: "Tedy se o ní s vámi bavit nebudu! Já jsem ji totiž
studoval mnoho let."
V době, kdy Newton formuloval svůj
univerzální gravitační zákon, však astrologie skutečně prožívala
jeden ze svých periodických "ústupů ze slávy". Zhruba od poloviny
17. století pomalu klesala její vážnost a přibývalo odpůrců,
kteří se k této staré nauce (podobně jako Halley) stavěli
velmi odmítavě nebo až s opovržením. Jeden z hlavních důvodů
těchto postojů zřejmě spočíval v řadě převratných objevů,
které učinila přírodověda a zejména astronomie za několik
posledních desetiletí a které se na první pohled zdály být
s astrologií v příkrém rozporu. Přitom je ovšem velmi kuriózní,
že právě ti učenci, jejichž objevy na poli astronomie byly
skutečně epochální (Tycho, Kepler, Galileo, Newton), nikdy
astrologii nepopírali, ba právě naopak - prakticky ji provozovali
a intenzivně ji také studovali.
Leč nastupovala doba racionalismu
a tzv. osvícenství, evropské myšlení se čím dál tím více odvracelo
od starých duchovních směrů a přiklánělo se k materialistickým
koncepcím, a astrologie se tak pozvolna stávala pouhou zálibou
několika podivínských jedinců, pěstovanou v tichu a šeru jejich
pracoven. A tak přišel rok 1781, ve kterém (jak už jásali
někteří racionalističtí přírodovědci) měla být této směšné
a zavrženíhodné pověře zasazena poslední smrtelná rána: anglický
hvězdář německého původu William Herschel pomocí svého mohutného
dalekohledu objevil v pořadí od Slunce sedmou planetu sluneční
soustavy - Uran.
Odpůrci astrologie, jásající nad jejím
definitivním zánikem, se však velice mýlili (jak to ostatně
bývá už skoro pravidlem). Konec astrologie se nekonal. Na
jedné straně sice skutečně byla narušena tradiční sedmice
klasických planet (včetně Slunce a Měsíce bylo nyní z astrologického
hlediska planet osm), ukázalo se však, že nově objevená planeta
se nachází přesně tam (v takové vzdálenosti od Slunce), kde
být má i z hlediska esoterních zákonů. Oběžná doba Urana totiž
činí téměř přesně 84 let - a toto číslo je součinem čísel
7 a 12 (7 x 12 = 84). Klasická sedmička i číslo úplnosti 12
jsou opět na scéně! Avšak nejen to - je tu i další pozoruhodná
souvislost. Uran oběhne kolem Slunce jednou za 84 let, a planeta
Merkur jednou za 88 dní. Nejsou to samozřejmě čísla stejná,
jejich poměr je 1,048, ale jak už jsem se zmínil dříve, v
těchto vztazích jde mnohem více o symbolickou (zaokrouhlenou)
než o matematicky přesnou hodnotu. Díky tomuto vztahu (88
dní - 84 let) se Merkur stal jakýmsi zprostředkujícím prvkem,
poslem mezi Sluncem (vlastním osobním "já") a nově objevovanými
planetami. A jak uvidíme později, až budeme podrobně probírat
astrologické charakteristiky všech planet, dá se dokonce říci,
že Urana je možno považovat za jakousi vyšší oktávu Merkura.
Schylovalo se však k dalšímu objevu.
Astronomové, nadšení objevem Urana, začali velmi pečlivě pozorovat
a proměřovat jeho dráhu a porovnávat ji s Keplerovými a Newtonovými
teoriemi. A přišli na velmi zajímavou a svým způsobem i poněkud
znepokojivou věc: Uran nebyl přesně tam, kde by podle těchto
teorií být měl! Jeho poloha vykazovala při různých měřeních
malé, leč zřetelné odchylky! Jak je to možné? Odpověď byla
pomocí Newtonova gravitačního zákona nalezena poměrně záhy:
na Urana musí působit svou přitažlivostí nějaká další, dosud
neobjevená planeta! A tak se stalo skutečným triumfem Keplera
i Newtona (i když žádný z nich se toho už nedožil), když v
letech 1840 až 1845 nezávisle na sobě podle jejich zákonů
vypočítali polohu neznámé planety francouzský astronom a matematik
U.J.J.Leverrier a jeho anglický kolega J.C.Adams, a tato planeta
byla v roce 1846 skutečně nalezena necelý 1 stupeň od vypočteného
místa (objevil ji ředitel observatoře ve Wroclawi J.G.Galle).
Byla nazvána Neptun.
(Z chystané knihy
"Základy moderní astrologie") |
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
1 |
|
| Komentáře čtenářů (0) |
| K článku zatím nebyl vložen žádný komentář |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
|
