|
Jeden klient přišel po mé přednášce s tím, zda zhostil špatnou myšlenku, nebo znal budoucnost. Jeho příběh byl takový. Jezdil s rodiči na chatu a jak se míjely stromy, když zamyšlen hleděl z okénka auta, říkal si sám pro sebe, jaké by to bylo, kdyby do jednoho stromu narazili. Jednoho dne se to skutečně povedlo a otec do stromu naboural. Bohužel,oba rodiče při této nehodě zahynuli. Odpověděl jsem mu, že v tomto případě to mohlo být bohužel- na půl zhmotněná myšlenka díky tomu, že znal budoucnost.
To znamená, že on měl velké věštecké schopnosti, díky tomu se nemohl ubránit myšlence, že narazí do stromu a musel na to myslet. Myslel na to tak intenzivně, že podle mého názoru náraz byl silnější, než by tomu bylo, kdyby na tuto událost nemyslel.Když jsem se uvedl do nižší hladiny vědomí, tak jsem zjistil, že to nebyli jeho rodiče. Abych jej aspoň trochu potěšil, tak jsem mu řekl, ať si z toho nic nedělá (jednalo se o událost starou 25 let a on na to neustále myslel), že to stejně nebyli jeho rodiče, že byl patrně adoptovaný. Místo aby jej to uklidnilo, jej to ještě více znervóznilo, jak jsem se později dozvěděl. On mi v tom okamžiku nic neřekl, ozval se až přibližně za rok a řekl mi, že tehdy jsem mu natolik zamotal hlavu, že začal hledat kořeny své minulosti. Největší zděšení zažil na porodnici, kde se dozvěděl, že jeho matka byla patnáctiletá romka, která jej nechala v porodnici. Příkladů, jak pracuje naše podvědomí mám mnoho a proto jak je vidět, je důležité umět rozlišit sny, fikce, program z dětství, zážitek z filmu, atd., od skutečnosti a naučit se v tom orientovat.
U někoho se tato schopnost věštění nikdy "neprobudí", jiným to jde samo. Někdy předpovídají budoucnost i děti, takže co se týká věku, není rozhodující. Rozhodující je IMPULS, který tuto schopnost "vybudí". Někdy je to úraz, jindy náhoda, některým možná pomůže tento článek. Příkladem, jak jedna příhoda popsaná v časopise byla impulsem k řešení problémů popíši nyní.
Jedna klientka měla ve 20 letech sen, ve kterém "viděla", že její rodiče nejsou pravými rodiči a tak dlouho pátrala (čtyři roky), až pravé rodiče i díky porady u mne našla (po dalších šesti měsících). Bylo to komplikované tím, že skuteční rodiče byli Španělé, kteří zde pracovali na vyslanectví. Tato dívka za mnou přišla s tím, že mám určit, zda jsou jejími rodiči ti, které má uvedené v rodném listě. Řekl jsem jí, že si bohužel myslím, že nejsou. Ona chtěla vědět, kdo jsou praví rodiče.
Řekl jsem jí, že asi nebudu schopen určit, kdo jsou její rodiče, ale na mapě mi kyvadlo "ukázalo", že bydlí ve Španělsku, určil jsem přesně město 20 km jižně od Madridu. Poradil jsem jí, ať jde do porodnice, kde se narodila a hledá v archivu, kdo se ten den, případně den před jejím a den po jejím narození narodil, že tam by mohla najít odpověď na svoji otázku. Asi za týden přišla s tím, že se dozvěděla v archivu porodnice, že ten den, co se narodila, se narodilo i děvče jedné Španělce, u tohoto porodního zápisu stálo, že dítě asi za dva dny zemřelo. V ten okamžik byla moje klientka přesvědčena, že ona je tím dítětem té Španělky a ne české ženy, která ji vychovávala.
Získala adresu oné ženy a na vyslanectví zjistila její totožnost. Bylo jasné, že zemřelo dítě české ženě a personál porodnice děti zaměnil. Až na závěr mi klientka (v té době jí bylo 24 let) řekla o snu, který se jí zdál v den jejích dvacátých narozenin. Řekla mi, že sen byl natolik "živý", že snu uvěřila a věřila, že své pravé rodiče najde a aby se s nimi domluvila, až je najde, začala se učit španělsky. Když se naučila španělsky, začala hledat způsob, jak rodiče najít. Proto skončila i v mé poradně.
Potom se ptala, zda je potká v Praze či za nimi bude muset do Španělska. Řekl jsem jí, že je potká v Praze, i když se mi tomu nechtělo věřit. Skutečně po tom všem "pravé rodiče" našla a žije s nimi, poslala mi balíček s pozdravem z nového bydliště. Bohužel jsem se nedozvěděl, co se stalo s "nepravými rodiči" a jak reagovali na tuto situaci. Tato příhoda byla popsána v časopise Tina a po vyjití této příhody za mnou začali chodit lidé, kteří se ptali, zda jsou jejich rodiče jsou pravými rodiči. Zvláštní bylo, že u většiny dotazujících jsem zjistil (což postupně ověřovali), že buď jeden či oba rodiče nejsou pravými rodiči. To byl velký důkaz, jak pracuje naše podvědomí, protože kdo výše uvedenou informaci v podvědomí neměl, ten se nezeptal a ti, co se zeptali, "cítili" na nevědomé úrovni problém, který se potvrdil. Impulsem k řešení "problému" byl právě výše popsaný příběh. Někdy může být impulsem ke zjišťování pravosti rodičů jejich špatné chování, nekompatibilita, zneužívání atd. Podobných příhod mám mnoho a všechny byly zajímavé.
|
