|
| |
ESOTERIKA / Astrologie |
Malá exkurze do historie astrologie IV. |
| Petr Trnka |
| zobrazení: 2639 | známka: 3.13 | komentářů: - | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
| |
A jak to bylo s Venuší? Proč právě
ta se stala symbolem lásky, krásy, harmonie a umění? Bylo
to skutečně jenom pro její vnější vzhled? Stačilo starým mudrcům
opravdu jenom to, že je po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem
na obloze? Samozřejmě že nikoliv! Bylo to (jako obvykle) mnohem
složitější, a zase to vyžadovalo stovky let pozorování, měření
a úvah.
Především to byla dvojí tvář této
planety, co upoutávalo pozornost. Jednou zářila na ranní obloze
jako Jitřenka, ale nebylo to natrvalo. Vycházela stále později
a později, nebe bylo při jejím východu den ode dne jasnější,
Jitřenka se tak vlastně na obloze přibližovala ke Slunci,
až jednoho dne úplně zmizela v jeho záři. Na nějako dobu se
ztratila z oblohy docela, a když se opět ze sluneční záře
vynořila, stála na večerní obloze po západu Slunce jako Večernice.
Stoupala výš a výš, zářila jasněji a jasněji, ale ani to netrvalo
věčně. Znovu začala klesat, objevovala se na tmavnoucí večerní
obloze den za dnem níže a níže nad obzorem a blíže ke Slunci,
až se jednoho dne opět ztratila v jeho záři, a celý cyklus
začal nanovo.
Každá z jejích dvou podob je na obloze
viditelná v průměru 245 dní. Je to snad jenom náhoda, že těchto
245 dní je přibližně osminásobkem doby, za kterou Měsíc vystřídá
na obloze všechny své fáze? A dá se považovat za náhodný také
fakt, že nový Měsíc jako uzounký srpeček se vynořuje ze sluneční
záře každých osm let téměř přesně na stejném místě zvěrokruhu?
Jako by číslo 8 Venuši a Měsíc nějakým zvláštním, tajuplným
způsobem spojovalo! Měsíc je ženským principem - a tato číselná
spojitost s Venuší ukazuje, že podobným ženským principem
musí být i ona.
Dále už našim předkům ovšem nestačila
jenom pečlivá pozorování. Nad dalšími získanými čísly a zejména
nad jejich kombinacemi bylo třeba hluboce se zamyslet a objevovat
souvislosti. Starověcí myslitelé si tak všimli například toho,
že první východy Venuše jako Jitřenky (když se Venuše poprvé
vynoří nad východním obzorem ze sluneční záře) se dějí podle
zvláštní zákonitosti: Venuše se v těch dnech vždycky pohybuje
zpětným směrem, a tyto východy se odehrávají po dlouhá časová
období pouze na pěti místech oblohy! Zakreslíme-li těchto
pět významných Venušiných pozic do zvěrokruhu, dostaneme téměř
přesný pentagram - "pěticípou hvězdu", což není nic jiného
než prastarý magický pantakl, pradávný esoterní symbol mikrokosmu
(a tedy také člověka).
Sečteme-li dobu trvání obou Venušiných podob
s dobou, kdy je neviditelná, dostaneme číslo 584. Znásobíme-li
toto číslo oněmi výše získanými pěti, obdržíme výsledek 2920.
Vezmeme-li pak dobu trvání jednoho slunečního roku (365 dní)
a vynásobíme-li toto toto číslo osmičkou, která spojuje Venuši
s Měsícem - dostaneme také 2920! Pentagram i Venušina osmička,
obojí skryto v jednom čísle! Náhoda?...
Zkombinujeme-li určitým způsobem 365
dní slunečního roku se dvěma Venušinými podobami, s její největší
možnou vzdáleností od Slunce a s dalšími prvky, dostaneme
číslo 224. Je to Venušina tzv. siderická oběžná doba, tedy
doba, za kterou Venuše jednou oběhne kolem Slunce (a kterou
naši předkové dobře znali, aniž by přitom museli vědět, že
planety obíhají kolem Slunce a ne kolem Země). Jeden Venušin
rok tedy trvá 224 dny, jeden pozemský rok 365 dní. Osm krát
třista šedesát pět je 2920, jak už jsem uvedl v předchozím
odstavci. A třináct krát dvěstě dvacet čtyři je také 2920!
Poměr Venušina roku ke slunečnímu (pozemskému) roku je tedy
osm ku třinácti - a to není žádný bezvýznamný a jen tak náhodný
poměr! Výtvarníci, kteří tyto řádky čtou, už asi zbystřili
pozornost. Osm ku třinácti totiž tvoří téměř přesně "zlatý
řez" - a to není nic jiného než ideální harmonický kompoziční
poměr, který využívají všichni malíři, sochaři i architekti
od starověku až dodnes! A právě zde, a nikoli v pouhém jejím
vzhledu na obloze, spočívá pravá příčina, proč tato nejjasnější
planeta byla ztotožněna s principem umění, krásy a harmonie!
Takové tedy byly úvahy a závěry starověkých
mudrců, když pro sedm prapůvodních esoterních principů hledali
odpovídající zástupce v existenční rovině "obloha". Při této
příležitosti nebude jistě od věci také připomenout, že veškeré
poznatky, ke kterým tehdejší učenci dospívali, veškeré vztahy
mezi principy a idejemi, které objevili, neukládali do knih
ve formě exaktního vědeckého pojednání, jak je to běžné v
dnešní době. Způsob uvažování a vyjadřování tehdejších lidí
byl docela jiný. Pokud bylo nutné tlumočit široké veřejnosti
nějaké obecně platné a universální pravdy, dělo se tak vždycky
pomocí mýtů a bájí. Jednotlivé základní principy (dnes bychom
řekli archetypy) byly personifikovány v postavách bohů a herojů,
a vzájemné vztahy mezi nimi (dnes bychom možná použili slovo
interakce) byly popisovány v nejrůznějších poetických příbězích.
To všechno pak platilo obzvláště tehdy, bylo-li nutné vyslovit
se k zásadám a k principům duchovním a esoterním. Právě duchovní
zkušenost a duchovní poznání je totiž oblastí, která se jinak
než analogiemi a podobenstvími vyjádřit prostě ani nedá. Vždyť
i Ježíš hovořil ke svým učedníkům v podobenstvích, a jistě
tak nečinil jen z rozmaru nebo proto, že by se jinak vyjádřit
neuměl!
O bájích a mýtech, které se v astrologii
pojí k jednotlivým planetárním, ale i k zodiakálním principům,
budu v dalších kapitolách této knihy ještě několikrát hovořit.
Nyní se však vraťme zpět do doby zhruba 600 let před Kristem
a povězme si něco bližšího o tom, jak postupovalo poznávání
skutečných pohybů planet.
(Z chystané knihy
"Základy moderní astrologie") |
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
3.13 |
|
| Komentáře čtenářů (0) |
| K článku zatím nebyl vložen žádný komentář |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
|
