| |
Vraťme
se však zpět ke dvanáctce. Ta, jak je všeobecně známo, je
jedním ze základních čísel esoteriky. V minulé kapitole jsem
uvedl esoterní význam čísel tři, čtyři a také sedm. Sedmička
je součtem tří a čtyř - a součinem těchže čísel je právě dvanáct!
Je tu tedy opět velmi úzký významový vztah mezi duchem a hmotou,
povýšený tentokrát na číslo úplnosti a dokonalosti.
Právě zde je důvod, proč staří myslitelé
rozdělili 360 stupňů zvěrokruhu právě na 12 dílů, a nikoliv
třeba na osm nebo na deset. Ohlasy dvanáctky jako nejvyššího
esoterního čísla ostatně můžeme najít v duchovních naukách
všech dob a všech kultur - vzpomeňme jenom biblických a proto
našemu kulturnímu okruhu nejbližších dvanáct kmenů izraelských,
dvanáct apoštolů Ježíše Krista, nebo ve Zjevení svatého Jana
dvanáct bran nebeského Jeruzaléma.
Souběžně s objevením číselného poměru
1 : 12 mezi Sluncem a Měsícem pochopitelně krystalisoval i
duchovní, esoterní a potažmo tedy také astrologický význam
obou Světel. Že Slunce zcela zásadním způsobem ovlivňuje život
na zemi, jeho pravidelně se opakující zrod, zrání a posléze
i zánik, to bylo zřejmé už od pravěku. Měsíc pak charakterem
svého pohybu po obloze signalisoval hned několik pozoruhodných
rovin. Především to byla jeho evidentní závislost na Slunci
- podoba jeho fází (nov, první čtvrt, úplněk, poslední čtvrt)
zřetelně závisela na tom, jak byl od Slunce na obloze daleko.
Náhodná jistě nebyla ani shoda měsíčního synodického oběhu
s cyklem ženského menstruačního krvácení. Bylo proto celkem
nasnadě, že Měsíci byly přisouzeny ženské atributy - proměnlivost,
náladovost, vnímavost a pasivita (svoje světlo přijímá od
Slunce), zatím co Slunce se stalo aktivním, tvořivým, mužským
principem.
Bylo však třeba vyřešit další důležitou
otázku. V podstatě všeho stvořeného a existujícího je vždy
trojice tělo, duše a duch. Dosavadní poznání nasvědčovalo
tomu, že tvořivým, aktivním principem (tělem) je Slunce, přijímající
a pasivní princip, tedy duši, symbolisuje Měsíc. Otázka proto
zněla, která z oněch pěti pohyblivých hvězd na obloze představuje
onen nejvyšší princip, ducha. A i tady dalo jednoznačnou odpověď
pozorování. Jedna z těch pěti bloudivých hvězd, shodou okolností
druhá nejjasnější, pohybující se oblohou zvolna a rozvážně,
se vracela na stejné místo oblohy téměř přesně po dvanácti
letech - zatímco oběhla zvěrokruhem jednou, Slunce jej oběhlo
dvanáctkrát. Byl zde tedy znovu poměr 1 : 12 jako mezi Sluncem
a Měsícem, tentokrát ovšem na vyšší časové úrovni. A právě
to byl důvod, proč byla tato hvězda později nazvána po vládci
všech antických bohů Jupiterem.
A byly tu další pozoruhodné souvislosti
- o jedné jsem se krátce zmínil už na předminulé stránce.
Zatímco Měsíc vykonal jeden svůj oběh od úplňku k úplňku za
29,5 dne, nejpomalejší ze všech tehdy známých planet, hvězda
s tlumenou, bledou září, oběhla zvěrokruhem jednou za 29,5
roku. Měsíc byl nejrychlejší ze všech planet: dvanáctkrát
za rok se rodil ze sluneční záře, představoval náladový, proměnlivý,
citlivý, ženský a tudíž také mateřský princip, zároveň však
byl i symbolem ranného mládí. Ona nejpomalejší planeta pak
byla naprosto očividně jeho protipólem - tedy principem stability,
zodpovědnosti, střízlivosti, zralého a moudrého stáří. V souladu
s bájemi a mýty byla proto nazvána Saturnem.
Další z planet se chovala ve srovnání
s ostatními poněkud zvláštně. Nikdy se na obloze nevzdalovala
příliš daleko od Slunce, bylo ji možno pozorovat pouze velmi
nízko nad obzorem buď večer krátce po západu Slunce nebo naopak
brzy ráno těsně před jeho východem, a to ještě jenom někdy,
její světlo bylo slabé a nevýrazné - zdálo se, že nemá svůj
vlastní vyhraněný charakter jako ostatní planety. Vždy byla
věrným průvodcem Slunce, většinu času se skrývala v jeho záři,
a jenom občas si od Slunce odskočila o kousek dál, jako by
chtěla předat ostatním planetám od Slunce jakési poselství.
A co víc - mezi okamžiky, kdy se tato planeta nejvíce vzdalovala
od Slunce, ať už na západ nebo na východ, leželo 116 dní.
A podělíme-li číslo 365 číslem 116, dostaneme další neobyčejný
výsledek - číslo 3,14. Nejen že po zaokrouhlení dostaneme
duchovní číslo 3, ale jeho přesná hodnota je navíc číslem,
které je nezbytné pro výpočet obvodu nebo plochy kruhu (což
pravděpodobně bylo známo už starým Egypťanům)! Je proto nabíledni,
že v této nenápadné planetě byla rozpoznán princip rozumu
a inteligence, zprostředkující princip výměny informací, a
že proto nakonec ve starém Římě byla pojmenována Merkurem.
V předchozí kapitole jsem se zmínil
o pověře, která tvrdí, že Mars byl pojmenován po bohu války
kvůli své červené barvě, připomínající krev. Není to samozřejmě
pravda. Jeho barva na obloze je sice skutečně načervenalá,
k rudé barvě krve má však dost daleko. Příčina, proč právě
tato planeta byla pojmenována Marsem, spočívá v něčem úplně
jiném - opět v jejích pohybech mezi hvězdami a zejména v jejím
chování vůči Slunci.
Když se nachází poblíž Slunce, je
nenápadná a jenom těžko pozorovatelná. Pohybuje se ovšem rychleji
než obvykle, jakoby se snažila držet se Sluncem krok. Nedaří
se jí to však, opožďuje se stále víc, až po uplynutí zhruba
jednoho roku zaostává za Sluncem o celou polovinu kruhu -
stojí na opačné straně oblohy než Slunce. V té době je její
svit nejjasnější a její červená barva nejnápadnější. Avšak
nejen to. Ve svém pohybu se v té době začíná zpomalovat, nakonec
se úplně zastaví - a začne se pohybovat zpětným směrem, proti
Slunci. Jakoby se vrhala Slunci vstříc, vyzývala ho k boji!
Netrvá to ovšem dlouho. Zatím co Slunce dál rozvážně a stejnoměrným
tempem postupuje kupředu, tato červená planeta váhavě zpomaluje,
nakonec se zcela zastaví - a opět se vrátí do svého přímého
pohybu. Začíná svůj pohyb zrychlovat, jakoby chtěla se Sluncem
srovnat krok, její bojovný svit však pomalu slábne, Slunce
ji dohání, až uplyne další rok, Slunce ji dostihne, planeta
zmizí v jeho záři, a celý cyklus se opakuje.
Takové chování však vůbec neznamená
boj, krev a válku! To je přece mnohem spíše výzva, stále znovu
a znovu se opakující snaha dostihnout svůj vzor, svůj cíl,
přiblížit se mu, vyprovokovat ho, vyrovnat se mu, něčeho dosáhnout!
Je to předobraz energie a činu, úporné a tvrdohlavé bouření
se proti osudu a předurčení. Tato planeta se vrhá Slunci v
ústrety, jindy se s ním zase snaží držet krok. Nikdy svého
cíle nedosáhne, zkouší to však stále znovu a znovu.
V jejích pohybech se skrývá poselství - chceš-li něčeho
dosáhnout, člověče, musíš se snažit, vynakládat energii, překonávat
překážky, bojovat o prosazení své vůle, vrhat se do zápasů,
nenechat se odradit. A právě z těchto důvodů, a nikoli
proto, že byla červená, byla tato planeta nazvána Marsem.
(Z chystané knihy
"Základy moderní astrologie") |
|
