|
| |
ESOTERIKA / Astrologie |
Malá exkurze do historie astrologie II. |
| Petr Trnka |
| zobrazení: 2982 | známka: 2.69 | komentářů: - | přidat komentář | formátovat pro tisk |
|
| |
S teorií pohybu planet si lámaly hlavu
celé generace starověkých myslitelů, s nalezením příslušného
měřítka však opět pomohlo dlouhodobé pozorování a pečlivé
měření východů, západů a výšek poledních vrcholení Slunce.
Takovým způsobem byly objeveny čtyři naprosto stěžejní body
- dva rovnodennostní a dva slunovratové.
První z nich byl určen tím dnem na
jaře, kdy Slunce vycházelo přesně na východě, zapadalo přesně
na západě a den i noc byly navlas stejně dlouhé. Byla to tzv.
jarní rovnodennost a podle dnes používaného kalendáře k ní
dochází 21. března. Tento den byl přesně uprostřed půlročního
časového intervalu, ve kterém se východ Slunce každým dnem
posouval více k severu, a také kdy v poledne vrcholilo Slunce
stále výš nad jižním obzorem.
Tak to každý rok trvalo až do 21.
června. V ten den Slunce vycházelo i zapadalo nejdál na severu,
v poledne stálo také nejvýše nad obzorem, den byl nejdelší
a noc nejkratší - nastávalo léto a byl to den letního slunovratu.
Slunovratu proto, že od tohoto dne se Slunce jakoby začíná
vracet zpět - jeho polední výška nad obzorem je den ode dne
nižší a také jeho východy a západy se každým dnem vrací od
severu zpět k jihu.
Dne 23. září tak opět přijde den,
kdy Slunce vychází přesně na východě, zapadá přesně na západě
a den i noc jsou znovu stejně dlouhé - nastává podzimní rovnodennost,
začíná podzim.
A konečně 21. prosince vychází i zapadá
Slunce nejdál na jihu, v poledne se nachází pouze nevysoko
nad jižním obzorem, den je nejkratší a noc nejdelší - je to
zimní slunovrat, začíná zima. Od toho dne začíná polední Slunce
opět stoupat, jeho východy a západy se znovu začínají posouvat
zpět k severu, den se prodlužuje a noc se zkracuje. Nadchází
poslední fáze ročního cyklu.
Východy a západy Slunce a střídání
ročních dob samozřejmě znal už pračlověk desítky tisíc let
před Kristem. Dlouhým pozorováním však lidé postupně přišli
na to, že po zhruba stejné dráze jako Slunce se pohybují po
obloze i všechny planety a také Měsíc. A tak nakonec přibližně
kolem roku 450 před Kristem dospěli myslitelé a badatelé k
tomu, že za ono hledané měřítko pro určování přesných poloh
planet pro účely rodící se astrologie zvolili právě onu dráhu,
kterou Slunce během roku proběhne kolem Země (z tehdejšího
pohledu), a za počátek zvolili ten bod, ve kterém se každoročně
nachází Slunce v okamžiku jarní rovnodennosti - jarní bod.
Takto získanou kruhovou dráhu Slunce
rozdělili na 360 stupňů a nakonec na dvanáct stejně velkých
úseků po 30 stupních. Tak byl objeven zvěrokruh (zvířetník,
zodiak), který se stal základním jevištěm všech astrologických
jevů, a stará observační astromantika mohla být nahrazena
skutečnou astrologií s horoskopem jako schématickým nákresem
postavení planet na nebeské sféře.
S teorií, která by dostatečně výstižně
popisovala, proč se planety pohybují po obloze tak, jak se
pohybují, to bylo podstatě složitější. Postupem času se takových
teorií objevila řada, některé velmi důmyslné, avšak (jak dnes
víme) žádná z nich nebyla správná. Teprve ve druhé polovině
16. a na začátku 17. století dospěli nejprve Mikuláš Kopernik
a po něm Johannes Kepler k objevu, jak to s planetami doopravdy
je.
Leč k tomu se podrobně dostanu dále,
nyní ještě zůstaňme ve starověku a řekněme si o tom, proč
byla jednotlivým planetám dána právě ta jména, která se dodnes
používají, a jaký význam to má pro nás astrology. Ta jména
totiž vůbec nebyla zvolena náhodně nebo pouze podle toho,
jak ta která planeta na obloze vypadá. Dostáváme se tak oklikou
zpátky k tématu první kapitoly, tedy k esoterice, ta však
v astrologii nikdy nejde zcela oddělit od pozorování a od
exaktních matematických postupů, a budeme se proto se vzájemným
prolínáním obou těchto pólů setkávat velmi často.
Mnohem dříve, než dokázali vyslovit
alespoň jakous takous teorii o planetárních pohybech, si starověcí
pozorovatelé a myslitelé všimli jiné velmi zvláštní a svým
způsobem také dosti výmluvné skutečnosti. Objevili, že planetární
cykly, o kterých jsem se zmínil výše, jsou navzájem provázány
neobyčejně důmyslnými číselnými vztahy.
Začalo to pochopitelně opět pozorováním
Slunce. Nebylo těžké spočítat, že mezi dvěma opakovanými průchody
Slunce jarním bodem leží přibližně 365 dní. To sice není číslo
nikterak zvláštní, leží však velmi blízko jinému číslu, které
už jen tak ledajaké není - číslu 360. Vzpomínáte? Právě na
360 stupňů rozdělili starověcí myslitelé nově objevený zvěrokruh!
Byla to jenom náhodná souhra okolností? To jistě ne! Číslo
360 je totiž mimořádné především tím, že je beze zbytku dělitelné
většinou čísel, která leží mezi jedničkou a dvanáctkou - jedinými
dvěma výjimkami jsou čísla 11 a (zejména) číslo 7! Ani to
jistě není náhoda. Leč pojďme dál.
Pozorováním Měsíce bylo zjištěno,
že jeho pohyb po obloze vykazuje dvě odlišné časové roviny.
Jeho periodický návrat ke stejnému místu na obloze (ke stejné
hvězdě) trvá přibližně 27 a jedna třetina dne (tzv. siderický
Měsíc), kdežto od úplňku k úplňku mu to trvá 29 a jedna polovina
dne (synodický Měsíc). To samo o sobě ještě není nic tak zvláštního
- dokud si nevšimneme, že 365 : 29 a jedna polovina = 12,37,
a 365 : 27 a jedna třetina = 13,35. První výsledek je jenom
o málo větší než 12, druhý je o málo větší než 13. Tady je
ovšem třeba hned z kraje poznamenat, že o přesnost výsledku,
nebo o velikost čísla za desetinnou čárkou, našim předkům
moc nešlo.
Mnohem důležitější pro ně byl symbolický
význam čísel zaokrouhlených na celé hodnoty. (Nehledě ani
k tomu, že je otázkou, zda v době, kdy tyto vztahy mezi planetami
byly objevovány, lidé počítání s desetinnými zlomky vůbec
znali.) A tak tu zkrátka byl objeven první základní esoterní
a tudíž také astrologický vztah: za jeden rok (jeden oběh
Slunce od jarního bodu zpět k jarnímu bodu) vystřídá Měsíc
všechny své fáze právě dvanáctkrát. Jinými slovy - mezi Sluncem
a Měsícem panuje číselný vztah 1 : 12. A ona třináctka? Po
jednom siderickém oběhu Měsíc neukazoval stejnou fázi jako
předtím. Aby jí dosáhl, musel urazit ještě zhruba jednu dvanáctinu
kruhu. Zpožďoval se, "kulhal", což bylo chápáno jako něco
neblahého. Proto byl dáván do klatby - a právě zde je původní
kořen třináctky jako čísla zlověstného a nešťastného!
(Z chystané knihy "Základy moderní astrologie")
|
|
| Ohodnotit článek: |
|
|
pouze pro registrované uživatele
registrace zde |
|
|
Aktuální známka:
2.69 |
|
| Komentáře čtenářů (0) |
| K článku zatím nebyl vložen žádný komentář |
| Pouze pro registrované uživatele |
zobrazit komentáře | přidat komentář
|
|
Pokud se chcete zaregistrovat, můžete tak učinit zde
|
|
|
