Taoismus

Základní principy byly shrnuty a formulovány v jednotném filosofickém systému Tao. Za jeho zakladatele se považuje mudrc Lao-c' neboli Starý mistr, pravděpodobný autor Tao-te-ťing (Kniha o Tao a ctnosti) - základní posvátné knihy taoismu.

Taoismus označuje za prapůvodce všeho (jakéhosi univerzálního systému, jenž zahrnuje vše včetně nás) jednotu a stejnost. Neuznává Boha jako tvůrce všeho, a tedy ani nadřazenost ducha nad hmotou. Neexistuje v něm ani rozdělení světa na hmotu a ideu, subjekt a objekt, neboť vše tvoří absolutní jednotu projevující se nekonečnosti různých podob.

Tao znamená nezformovaný, beztvarý prazáklad všeho, z něhož vše vychází a do něhož se vše zase vrací. Jeho základní charakteristikou je nestálost, pohyb a změna projevující se opakovaně v nekonečností forem všech věcí.

Vlastní znak "tao" znamená v čínštině cestu, v přeneseném slova smyslu pak také metodu, normu, princip nebo též smysl. Nelze ho však popsat slovy, neboť, jak tvrdí Lao-c´ :

"Tao jež lze vyjádřit slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno."

Tao nelze vzhledem k jeho absolutní univerzalitě vůbec definovat. Můžeme si ho představit jako kus kamene, který ztratí svou úplnost, když jej opracujeme vytvořením nějakého konkrétního předmětu, např. sochy. Máme potom sice konkrétní předmět, který lze pojmenovat, ale jeho podstata ztrácí svou úplnost a již není tím, čím ve své komplexnosti byla.

Veškeré projevy Tao, tedy všechny formy, kterými se projevuje, mají polární povahu. Neustále se měnící skutečnost zobrazují protiklady jin a jang, v průběhu jejichž vzájemné přeměny se odehrává vše, co ve Vesmíru existuje. Den a noc, zima a léto, muž a žena, země a nebesa, dole a nahoře atp. K názornější představě nám může posloužit kopec osvětlený z jedné strany sluncem. Stínová strana vyvolává pocity jin a svah kopce v přímém slunci pocity jang. Slunce se pohybuje a osvětlení i stíny na kopci se mění.

Život představuje harmonickou směsici jinu a jangu, kdy vrcholení jednoho znamená pokles druhého a naopak. Jejich rovnováhu a stabilitu udržuje nepřetržité plynutí čchi neboli životní energie. Kdykoliv se pohyb čchi naruší, dochází k poruše daného systému, ať už se jedná o nebe, Zemi, lidstvo, nebo tělo člověka.

Pokusme se vysvětlit, co znamená pojem čchi. Je to energie nebo také nehmotná, přirozená hybná síla, která naplňuje Vesmír, nachází se v nebi, na Zemi a v každé existující věci. Tvoří podstatu života a všechny jeho formy jsou projevem této síly, i když nehmotné a neviditelné. Její projevy jsou hmatatelné a zjistitelné lidskými smysly podle toho, jak působí. Čchi, jež nabyla tvaru, se projevuje v tisících hmotných formách. Vytváření hor stejně jako růst lesů, proudění řek či rozmnožování živých tvorů je projevem energie čchi. Tvoří hmotný základ veškeré činnosti, ale též je i činností samotnou. Jelikož existuje ve všem, od největšího k nejmenšímu, má neomezený a nesmírný rozsah.

Čchi se vyskytuje ve třech základních podobách. Největší a nejsilnější z nich je nebeská čchi (tchien-čchi), projevující se silami, jimiž nebeská tělesa ovlivňují Zemi jako například sluneční svit, měsíční přílivové jevy a tak podobně.

Nebeská čchi v sobě obsahuje zemskou čchi (ti-čchi). Zemí procházejí žíly energie tvořící síť, z níž čerpá sílu veškerý život ve svých nespočetných proměnách a variacích. Případná nerovnováha ústí v různé pohromy ( zemětřesení, záplavy, vichřice). Aktivita zemské čchi se také skrývá v každém pohybu větru a vody.

Lidstvo se vyznačuje lidskou čchi (žen-čchi) a rovněž každá jednotlivá osoba, živočich a rostlina mají svou vlastní čchi, jež proudí po energetických drahách tzv. meridiánech. Platí zde stejná pravidla jako u poruch průběhu zemské čchi. V případě narušení rovnováhy, když neproudí energie ve všech částech tak jak by měla, dochází k onemocnění, popřípadě smrti. Všechny uvedené typy energie na sebe vzájemně působí a mohou se proměňovat jedna v druhou.

Jakýkoliv zásah do vyrovnaného harmonického systému vyvolá vždy poruchy projevující se v různých formách, například přírodní katastrofy, převraty, nehody, nemoci či smrt. V konečném důsledku skončí každý nerovnovážný systém rozpadem. Filozofie Tao proto doporučuje nezasahovat. Nezasahování však nemá nic společného s nečinností nebo pasivitou. Znamená spíše neprojevovat nadměrnou aktivitu, nedělat nic, co by protiřečilo přírodě a přirozenému řádu.

Sem patří i taoistická zásada nutnosti dodržování míry všech věcí. Každá přehnanost (vše přes míru, přílišné nebo předčasné) vede k vzniku nerovnovážného systému, jeho rozpadu a následně k obnově přirozeného řádu všech věcí. Taoisté věří, že když se situace vyhrotí do krajnosti, vždy se obrátí, spěje ke svému protikladu a nakonec souladu, rovnováze a harmonii.

Filozofie Tao klade velký důraz na celistvost popisovaného systému a vzájemný vztah všech jeho součástí vycházejících z nejvyšší nedělitelné skutečnosti. Země je zde součástí Nebe, Lidstvo součásti Země a Člověk součásti Lidstva. Vzájemně se ovlivňují. Jsou odrazem jeden druhého a podléhají stejným zákonům, neboť obdobné cykly, procesy a podmínky, jaké probíhají ve Vesmíru, či na Zemi, existuji v krajině, zahradě a též v lidském těle. Lidské tělo je tedy transformací vesmíru a jeho různé části mají své analogie ve všem, co je obklopuje, ve veškerém vnějším světě.

Uváděné vidění světa musíme dále doplnit o další hledisko a sice o teorii souvztažnosti. Vychází z taoistické filozofie a tvrdí, že pokud má být jakýkoliv systém v rovnováze, pak každý systém nižšího řádu musí být rovněž vyvážený. Uvedené pravidlo platí v každé situaci, za všech okolností a v celém vesmíru. To znamená, že harmonie v jedné z jeho části odráží a vytváří soulad v jiných částech, a to ve všech jeho rovinách. Znamená ovšem také, že nesoulad a disharmonie v jedné části systému vyvolává nesoulad ve všech ostatních. Všechny události se pak dějí v návaznosti jedna na druhou, propojeny energii čchi, bez ohledu na čas a prostor. Události nenásledují v řadě za sebou tak, jak jsme zvyklí usuzovat. Stačí změnit aktuální disharmonický stav dané části, původní příčina zmizí, a v stejném okamžiku zmizí i nesoulad ve všech ostatních částech či rovinách celého systému.

Cokoliv změníme ve svém těle, nebo ve své duši, ovlivňuje nejen nás, ale také všechno lidstvo, Zemi i Vesmír. Každý náš osobní nesoulad vyvolává nesoulad celého vesmíru. Naopak - jakákoliv změna v našem okolí vyvolává změnu nejen v celém systému a v našem organismu, ale též v naši duši, v situaci a vztazích, ve kterých se nacházíme. Pečujeme-li o své prostředí, pečujeme o sebe a o celý vesmír. Odtud také vyplývá vysoká účinnost hlubinné abreaktivní terapie, kterou lze úspěšně ovlivňovat mnoho psychosomatických onemocnění. Zásah do energeticko informačního pole v dávné minulosti vyvolává okamžité změny v současných psychosomatických problémech. Mám s touto metodou velmi dobré zkušenosti a řadu vyléčených pacientů.

Naznačený způsob vidění univerzálního celistvého systému lze najít i u jiných filozofických škol. Obdobné myšlenky jako Lao-c´ hlásal Herakleitos z Efesu. Zdůrazňoval, že tento svět nikdo nestvořil, vše plyne (panta rhei), a vše tvoří jednotný celek obsahující vnitřní protiklady. Univerzální kosmický řád přirovnával k věčnému ohni, který se cyklicky vzněcuje a vyhasíná. Analogie s Tao, projevujícího se vzájemnými cyklickými přeměnami jin a jang, je více než zřejmá.

Rovněž tzv. "Smaragdová deska" Hermese Trismegista shrnuje v symbolické podobě metafyzické principy světa ( spojitost mezi ději na Zemi a na Nebi, společný základ všech forem pralátky, univerzální duch pronikající všemi sférami) obdobným způsobem jako taoistická filozofie.

Jednotné informační pole, jehož každý prvek až do subatomární úrovně obsahuje informaci o celku, využívají nadaní jedinci, kteří dovedou hledat vodu a určovat tzv. geopatogenní zóny ( v Číně "dračí žíly").

Současné vědní poznatky potvrzují, že základ přírody spočívá na kvantové úrovni, tedy daleko za molekulami, atomy a jejich částicemi. Na této úrovni hmota a její ekvivalent energie již neexistují, jeví se jako jednotné pole obsahující shluky neviditelných vibrací. Přiblížili jsme se tak nyní svými poznatky k hranici poznání, kterou dosáhlo lidstvo již před mnoha tisíci léty.