| |
Bylo řečeno, že všechno, cokoliv se
ve světě vyskytuje, má vždy dvojí polaritu: černé - bílé,
aktivní - pasivní, zlé - dobré, kladné - záporné a tak dále.
A nejinak je tomu i s astrologií. Existuje-li její pól esoterní,
duchovní, musí vedle něj existovat i pól druhý, protichůdný
- fyzikální, matematický, a svým způsobem tedy materiální.
Neznamená to samozřejmě, že bych nyní
chtěl prohlašovat astrologii za vědeckou disciplínu. Máme-li
však úspěšně uplatnit výhody vztažné roviny "obloha", jak
o nich byla řeč v předchozí kapitole, musíme mít na čem je
uplatnit! Je-li možné polohy planet na obloze matematicky
přesně určit a také předvídat změny jejich postavení v čase,
musíme, chceme-li být skutečnými astrology, umět tyto polohy
vypočítat. Nejen však to. Kvalifikovaný astrolog by měl také
rozumět tomu, proč se planety pohybují právě tak, jak se pohybují.
Nejen umět vypočítat, kde se ta která planeta nachází, ale
také vědět, proč se nachází právě tam a nikde jinde.
Po celá tisíciletí, co astrologie
existuje, to byl naprosto samozřejmý předpoklad. Zhruba do
poloviny 17. století také až na výjimky neexistovalo rozdělení
na astronomy a astrology: obě dneska tak (zdánlivě) antagonistické
nauky do té doby víceméně splývaly v nauku jedinou - hvězdářství.
Samozřejmě, že některé hvězdáře i
tehdy více zajímala matematika a tedy ta část nauky, která
má blíže k dnešní astronomii, kdežto jiní zase preferovali
spíše onu duchovní, významovou, esoterní část. Po celý starověk
i středověk však platilo (s malou nadsázkou a s občasnými
výjimkami), že prvotní byla astrologie, kdežto astronomie
představovala pouze její pomocnou, matematickou součást. Nebo
jinak řečeno - zkoumání pohybů planet, Slunce a Měsíce bylo
dobré pouze k tomu, aby astrologové mohli s větší přesností
a spolehlivostí sestavovat horoskopy.
Teprve v druhé polovině 17. století,
s nástupem osvícenství a racionalismu, se obě části do té
doby jednotné nauky od sebe oddělily, a díky tomu dodnes hlavně
astronomové stojí vůči astrologii v nesmiřitelné opozici.
Důvod, proč tomu tak je, spočívá v celkově nepříliš povzbudivém
duchovním vývoji celého lidstva v posledních dvou, třech staletích,
ale to je oblast, která už odbíhá od tématu této kapitoly.
Podrobněji se k ní ještě jednou vrátím na konci knihy.
Jako každé dva protiklady společně
vytvářejí jeden celek, tak ani oba póly astrologie, esoterní
a matematický, nelze dost dobře oddělovat jeden od druhého.
Jestliže v posledních dvou tisíciletích před Kristem se vyvíjela
a dozrávala její esoterní podoba, souběžně s ní se vyvíjelo
i poznání, jakým způsobem se po obloze pohybuje Slunce, Měsíc
a oněch zbývajících pět bloudivých hvězd - planet.
První bylo samozřejmě na řadě Slunce. Naši
přemýšliví předkové už v dávné minulosti dokázali zaregistrovat
nejen jeho každodenně se opakující denní pohyb po obloze od
východu k západu. Protože byli dobrými pozorovateli, neuniklo
jim, že Slunce nevychází každý den na stejném místě obzoru,
ani to, že v průběhu času vrcholí každý den v poledne v jiné
výšce nad jižním obzorem.
Zjistili brzy, že místo, kde se Slunce
vynořuje ráno nad obzor, se od zimy do léta posouvá od jihu
stále více k severu, a také že polední výška nad obzorem ve
stejném období je větší a větší. Naproti tomu od léta do zimy
se východ Slunce opět posouval po obzoru od severu směrem
k jihu, a polední výška Slunce klesala. Aby tyto pohyby mohli
lépe a přesněji měřit, stavěli si observatoře, pozorovatelny,
kde si pomocí svisle stavěných velkých kamenů přesně určovali
ta místa na obzoru, kde Slunce v tom kterém ročním období
vycházelo a kde zapadalo. Z tohoto důvodu vzniklo například
slavné jihoanglické Stonehenge, ale i mnohé jiné podobné megalitické
stavby, a tak byly také objeveny první dva periodicky se opakující
přírodní cykly - den a rok.
Druhým nejvýraznějším světlem na obloze
byl Měsíc, ten se však choval podstatně jinak než Slunce.
I on sice vycházel a zapadal, avšak místo, kde vystupoval
nad obzor, i jeho výška nad jižním obzorem se měnily podstatně
rychleji než u Slunce. Současně se velmi nápadně měnila i
jeho podoba - někdy byl srpečkem nebo jenom polovinou kruhu,
to když stál na denní obloze nedaleko Slunce nebo naopak brzy
ráno těsně před slunečním východem. Naproti tomu v úplňku
se nikdy na denní obloze neobjevoval - vycházel přesně v okamžiku,
kdy na druhé straně obzoru Slunce právě zapadalo.
A konečně tu bylo pět bloudivých hvězd
- planet, pozorovatelných pouze na noční obloze nebo výjimečně
za večerního soumraku nebo ráno za svítání. Pohybovaly se
každá jinou rychlostí mezi hvězdami, a na rozdíl od Slunce
a Měsíce někdy i zpětným směrem. Naši přemýšliví předkové
tyto jejich pohyby dlouhá staletí sledovali a měřili, a tak
postupně docházeli k poznání, že každá z oněch bloudivých
hvězd se po určité době vždy vrací na stejné místo oblohy.
Byla objevena periodičnost planetárních pohybů, jejich cykly
- od nejrychlejšího měsíčního cyklu, trvajícího v průměru
29,5 dne, až po cyklus planety tehdy nejpomalejší, která byla
později nazvána Saturnem a která se vracela na stejné místo
oblohy za 29,5 roku.
Jenomže to bylo stále ještě málo. Pohyby
Slunce byly základem obzorového kalendáře, pohyby planet,
pozorovatelných pouze v noci, a jejich různě dlouhé cykly
daly zase vzniknout určitému druhu observační astromantiky
- předpovídání budoucích událostí podle pozorovaných poloh
planet mezi hvězdami. To však stále ještě nebyla astrologie,
jak ji známe dnes. K jejímu vzniku dosud chyběly dvě zásadní
věci: zaprvé teorie, která by vysvětlila, proč se planety
pohybují tak, jak se pohybují, a umožnila by tak vypočítat
s dostatečnou přesností jejich polohy do budoucna, a zadruhé
chybělo měřítko, jež by umožnilo určovat polohy planet na
obloze přesněji než jenom údajem "na východě blízko hvězdy
XY".
(Z chystané knihy "Základy moderní astrologie")
|
|
