Lvice a Krahujec

Hleď, Lvice a pohleď i na krahujce,
pozoruj takový pár;
spolu i navzájem se rozvíjí o to více,
nejlepší si dávají dar!

Byla jednou jedna Lvice a ta si myslela, že vše má být podle jejích zásad... podle ní. Nikdy by třeba nezabila někoho kdo trpí, i když si to sám přeje...

Učila se od přímočarého, dravého a zvědavého Krahujce, který podobná omezení odmítal… jednou jí řekl: "Ačkoli černá, není vhodná barva pro tebe, dám Ti tedy jedno své černé pírko, když se Ti ta barva tak líbí.". A opravdu jí své pírko dal a tak Lvice nosila alespoň něco, co bylo ve Skutečnosti Světlé...

Jednou tato Lvice potkala onoho Krahujce se zlomenými křídly... "Není mi pomoci!", křičel,"zabij mne!" A ona z Úcty a Lásky k němu, protože ho znala a on ji učil, ho zabila, ačkoli jí to rvalo srdce.

Později se ona sama chytila do sítě lovců a bezmocně se houpala zavěšená pod stromem, co se napjal a zvedl síť i s ní. Byla to past...

A v tu chvíli okolo letěl nějaký ptáček... a Lvice zvolala: "Zabij mne, prosím!". "Lovci mne budou stejně jen trápit, pokud mne nezabijí, uvězní mne a to je pro mne ještě horší.", dodala bezmocně.

Krahujec slétnul k ní avšak roztrhal drápy a zobákem síť. Chytil Lvici když vypadávala dolů a opatrně s ní přistál.

"Kdo jsi?", zeptala se,".. znala jsem jednoho Tobě podobného..."

Krahujec se zasmál: "KOUKNI!", řekl a rozevřel své perutě. V tu chvíli Lvice uviděla černá pírka na jeho zádech... "Co to znamená?", zeptala se.

"To je od Tvých zubů, Lvice, - ty máš přeci tak ráda černou barvu!" zvolal Krahujec.

" TO JSI TY!" zařvala nadšeně a zároveň překvapeně Lvice... "Jak to že žiješ?", dodala.

"To nevíš, že JÁ nemohu umřít?!... Zabila jsi jen to omezené okolo mne....

"Jde sem lovec - skoč po něm a zakousni se mu do krku!" rozkázal Krahujec. "Rozkaz, Mistře Krahujče!" zašeptala Lvice a ... HOP , chřup... Lovec ležel na zemi a krvácel. Hrůzou poulil oči...

Krahujec k němu slétnul a přímočaře mu do očí řekl: "Máš rakovinu a víš to.. , doktor Ti dal týden života a Ty jsi to chtěl TAKHLE strávit?!"… "Máš pravdu...", vzdychnul lovec a ještě kajícně přiznal: "TRPĚL JSEM A CHTĚL JSEM PROTO ABY TRPĚLI I JINÍ A ONA BYLA TAK BEZBRANNÁ KOŘIST! A VŮBEC - DĚLALO MI DOBŘE SE NAD NĚKOHO POVYŠOVAT, VYUŽÍVAT SVOU MOC A UBLIŽOVAT… ".

"To je od Tebe hnusné, že se nestydíš..., mám chuť Tě nechat žít s tou vinou a hanbou...", pronesl Krahujec pomalu…

"MILOST!", prosil lovec, "Někdo mne zabijte! Stejně mi není pomoci - i kdyby jste mne chtěli nechat žít, zemřel bych do týdne ne-li dříve…. Ach ta bolest...!"

"Můžeš se uzdravit, když všechno napravíš - mohu Ti v tom pomoci, co ty na to?, zeptal se ho Krahujec... "Nemám zájem..., jsi blázen!", vyprsknul lovec, protože si myslel: *Nechápu ho… a vůbec… je snazší ho napadat a zahánět, než přemýšlet a pracovat na sobě*

"Budiž dle Tvé vůle!", pravil Krahujec a myšlenkový rozkaz *Zemři!* kmitnul do těla lovce z mysli Krahujce. Tělo Lvice mírně ztuhlo, jak to, byť jen okrajově, pocítila... , avšak lovcovo tělo bylo už tuhé úplně.