První popud k novému životu. Sebezáchova a přežití - V.

Začít znovu a jinak. Kolik lidí si to přeje a zkouší. Není to tak jednoduché neznáme-li zákonitosti, které nás brzdí. Poznáme-li je a pochopíme-li jejich podstatu, vše proběhne nečekaně rychle a snadno.

Paní Helena se o semináři na téma sebezáchova dozvěděla od známého. Už dříve si všimla, že jí tenhle rozvedený zahradník nadbíhá. Věděla jen, že se jmenuje Petr Nagren. Nechápala proč takový urostlý chlap může mít zájem o malou, tlustou, léty učitelování vynervovanou ženskou. Navíc nemocnou. Tentokrát však ráda využila jeho nabídky a na seminář se vydala s ním. Jeho nové auto je dost pohodlné. Nepředpokládala, že by někde trávili noc. Seminář byl sice rozvržen do tří dnů, ale jí bude stačit nahlédnout. Jestli to bude stát za to, přijedou zítra zas. Vždyť je to jenom devadesát kilometrů. Sešlo se na třicet posluchačů. Nikoho z nich neznala. Většinou šlo o vybrané odborníky a o jakýsi okruh přátel. Mnozí se vzájemně velmi dobře znali.

První přednáška začínala v devět hodin. Už za půl hodiny věděla, že z celého semináře nevynechá ani minutu. Polední přestávku využila, aby si sehnala další kazety a baterie do diktafonu. I noclehy se jí podařilo zajistit. Budou spát s Petrem na manželské posteli. Jako bratr a sestra. Jak jinak. Zbývá jenom zavolat dětem, aby neměly zbytečné obavy.

Druhý den byla na pořadu dost netradiční přednáška. Probíhala v přírodě. Na svahu rozehřívaném ranním sluncem. Krásný výhled do údolí, vůně borovic a vzdálené šumění řeky. Jaro se sotva probudilo, ale celá stráň i celé údolí bobtnalo novou chutí do života.

V přednášce se hovořilo se o sounáležitosti člověka se svým tělem, s rodinou i s přírodou. Tady si poprvé přiznala, že se sama před sebou stydí za své tělo. Raději se vyhýbá pohledům na své "špeky," deformovaná stehna, obrovské bublině podobné břicho. Uvědomuje si jak nerada se dívá do zrcadla. Když už musí, dělá to nějak nezúčastněně, odosobněle.

Místo oběda se sama vrátila do údolí. Lavička pod osamělou borovicí byla svědkem jejího prvého zoufalého pláče. Zatím dokázala být "tvrdě nad věcí." Nad politikou, která ji tak podrazila. Nad nemocí, která ji nekompromisně odvede z tohoto nádherného světa. Znovu si připomněla všechny ty chvíle naprosté beznaděje, které musela v životě překonávat. Vzpomínala na ty momenty, kdy tátu odvedlo gestapo, na krušné týdny, kdy maminka trávila celé dny ve fabrice a ona čekala na její návrat ve sklepním žižkovském bytě. Znovu prožila to zoufalství, když se táta nevrátil ani po válce. A co ten okamžik, když se od ní později odstěhoval manžel kvůli politice. A ještě jednou, když zjistila, že si po čase našel jinou a čeká s ní dítě. Každé takové zklamání prožívala ponořena do tichého zoufání, ale vždy jenom sama pro sebe. Navenek zůstávala nepokořená a silná. Dnes, dnes cítí jak to vše bylo malicherné proti okamžiku, kdy zjistila, že musí umřít. I tentokrát dokázala nasadit masku přetvářky. Před doktory, před přáteli i před rodinou. K čemu vlastně to všechno bylo! Divadélko, malé ošumělé divadélko.

Když se pomalu vracela zpět, byla už možná docela jinou ženou. Poprvé po letech byla zase sama sebou - ukřivděnou a uplakanou holčičkou. Petr si ji pozorně prohlédl, ale neřekl nic. Přespali tady podruhé. Helenu celou noc bolely nohy. To ty procházky do údolí. Brzo ráno, ještě před svítáním usedla ke svým poznámkám. Na chvíli zapomněla na svět kolem sebe. Když se Petr vybalil z přikrývek čekalo jej překvapení. Helena jej něžně políbila na tvář. Byla už oblečena a připravena k odchodu. Ještě dnes si za každou cenu musí dojednat osobní schůzky s přednášejícími. Měla jasný plán.

Profesor Hájek, pan Urban i pan Hulač jí ochotně poskytnou osobní konzultace. S každým si dojednala osobní schůzky a navíc se dohodli, že se nejméně jednou měsíčně budou společně scházet.

Na závěr semináře bylo připraveno opět něco netradičního. Společná "motlitba." Z přednášek už věděla, že jde o společné "vyladění duchovní podstaty" a hlavně o okamžité odstartování nového způsobu života. Jenom hodiny jí dělily od času, kdy by se podobným praktikám ještě vysmála. V této chvíli však stojí uprostřed semknutého hloučku a opakuje předříkávaná slova. Kolem je jenom mladý dubový les, mezi stromy se otvírá průhled do otevřené krajiny a ve vzduchu je cítit svěžest nového jara. Při odchodu z tohoto místa už bude každá buňka jejího těla vědět, že společně vstupují do boje o záchranu života.

Domů se vracela s odhodláním a s novou nadějí. Mnohokrát to později připomínala ve svých vzdělávacích přednáškách. Tímto dnem zapomněla i na své dosavadní cesty za léčiteli a za zázračnými metodami. Rozhodla se vzít osud do vlastní režie. Doslova a do písmene. Zítra začíná - ne - už dnes začala s naprosto odlišným způsobem života.