Prioritní uplatnění sebezáchovy v rámci evoluce. Sebezáchova a přežití II.

Profesor Hájek: "Připustíme-li, že evoluční proces může mít i jiný smysl, než jenom individuální zájem jedince, naskytne se nám možnost registrovat a pochopit řadu nových zákonitostí. Jejich bezprostřední uplatnění může radikálně změnit většinu situačně podmíněných procesů. A to i v životě konkrétního člověka."

Profesor Hájek měl ve své odborné praxi poněkud smůlu. Po válce ho zaujala práce T. D. Lysenka. Studoval jeho teze a nadšeně se je snažil zkoumat a prosazovat v našich podmínkách. Když mu došlo, že vsadil na špatnou kartu, bylo už trochu pozdě. Jen s velikými obtížemi se znovu prosazoval ve svém oboru.

V roce 1970 se mu - už jako důchodci - podařilo získat svolení k zapojení v jednom americkém biologickém týmu. K jeho smůle mu po vědecké stránce nebylo přáno ani v Americe. Osm let výzkumů zase jednou prokázalo cestu, která nikam nevede. Vrátil se domů zklamán, ale uchvácen novou teorií o morfogenetických polích a o morfogenetické rezonanci. Přednášel o tomto novodobém vědeckém fenoménu přátelům a některým svým bývalým studentům. Postupně (počínaje rokem 1982) kolem něho vzniká skupinka nadšených, byť amatérských badatelů, kteří se pokoušejí přispět k výzkumu v této oblasti.

Oblast svých zájmů postupně zúžili a převedli na problém vzniku, stabilizace a uplatnění sebezáchovných mechanizmů. Pod vedením profesora Hájka ověřují způsob začlenění sebezáchovných tendencí do různých evolučních mechanizmů a principů. Profesor Hájek doslova omládl novým nadšením. Nalezl desítky uspokojivých odpovědí na otázky, které si kladl celý život.

Nezalekl se ani moderních informačních technologií a navázal zajímavé kontakty doslova po celém světě. Možná jako jeden z mála našich vědců pořádá u tenkrát několik elektronických konferencí. V každém případě byl určitě jediným v tak úctyhodném věku. Zemřel v roce 1997 ve věku 89 let a v plné tělesné i duševní aktivitě.

V celém jeho životě stál na prvním místě zájem o věc samou a až někde vzadu zůstával zájem o patenty a autorská práva. Jeho myšlenky jdou dnes vystopovat v některých nově publikovaných tezích, ale jen zřídka někdo připomene jeho jméno.

Na semináři, kterého se zúčastnila i paní Prokopová, poprvé představil svoji ucelenou teorii o principech sebezáchovných mechanizmů, o jejich vývoji a o jejich zanikání a potlačování. Na praktických příkladech uvedl způsoby jejich rozpoznání, obnovy a aktivace.

Ač neplánovaně, mohla být - ve světle ostatních názorů - jeho přednáška chápána jako společný filozofický základ nebo aspoň jako pokus definovat jej.

Sám pan profesor byl seminářem nadšen. Možná i proto jej zaujala i prosba kolegů o pomoc pro paní Helenu. Sám asi ten "experiment" považoval za předem prohraný boj. Byl přesvědčen, že v takovém stádiu nemoci už nepůjde najít žádný záchytný bod. ale nakonec souhlasil. Prohlásil, s trochou netaktnosti vědátora: "Navrhuji tedy: založíme kolegium, které se pokusí sestavit obecně platná pravidla sebezáchovy. Naše práce by se mohla orientovat podle konkrétních potřeb paní Heleny. Musím však všechny varovat. Bude jenom na ní samé, co si z našich rad vybere. Nedopustím, aby kdokoliv z nás provokoval nějaké falešné naděje nebo aby cokoliv narušilo řádný léčebný proces, který paní Helena podstupuje u svého lékaře."

Vznikem tohoto kolegia dochází podle mého názoru k další úžasné koncentraci neuvěřitelných náhod. Jakoby se mnoho drobných a neduživých praménků i vydatných pramenů stékalo do jediné řeky na jednom jediném místě.