Pár dnů před smrtí. Sebezáchova a přežití - I.

"Zkusila jsem toho moc, abych oddálila svoji smrt. V něčem, opravdu nevím v čem, jsem našla klíč k největším zázrakům veškeré existence. V krátké době od základu změnil všechny mé tělesné, duševní i duchovní procesy. Dal mi skoro deset let nového nádherného života navíc. Života naplněného láskou, energií a koneckonců i penězi - prostě vším, o čem jsem si kdysi ani neodvažovala snít. Umím si představit co všechno přinese těm, kdo jej rozpoznají a použijí jeho sílu včas."

Těmito slovy, pronesenými několik dnů před svojí smrtí, potvrdila paní Mgr. Helena Prokopová to, co už dávno tušili všichni kolem ní. V několika posledních letech dokazovala všem kolem sebe, že zázraky existují, a že mezi nebem a zemí je toho mnohem víc než si vůbec umíme představit. I velice otrlí a vzdělaní materialisté ztráceli půdu pod nohami, když měli něco z toho vysvětlit.

V únoru 1990 je paní Heleně 54 let a při své výšce 166 cm váží hodně přes metrák. Její život naplnila práce středoškolské učitelky a stranické práce. Žije téměř osaměle ve své garsonce. Je příliš nervózní, aby vyhledávala jakoukoliv společnost. Má dvě dcery. Není rozvedená, ale její muž žije už více než dvacet let s jinou ženou a má s ní syna. Díky tomu má paní Helena vlastně i syna, byť nevlastního. Obě dcery jsou již vdané a každá má dvě děti. Starší Hana má holčičky a žije ve starém bytě. Mladší Jana má dva chlapečky. Žijí v jiném městě.

Paní Helena se právě se rozhodla přerušit svoji práci ve školství. Děsí se toho, že jako zástupkyně ředitele a současně předsedkyně ZO KSČ už dál na škole neobstojí. S konečnou platností se vzdává i svého snu stát se středoškolskou inspektorkou. Psychické zatížení v posledních týdnech asi vykonalo své. Cítí se velmi slabá. Musí do nemocnice. Tady však lékaři zjišťují zhoubnou a nevyléčitelnou nemoc. Ani opakované vyšetření v jiné nemocnici není optimističtější. Prognóza je krutá. Zbývá jen několik měsíců života. Paní Helena to nevzdává …. Během krátké doby soustředí snad všechny dostupné informace o všech možnostech záchrany svého života. Nevynechala nic. Od léčitelů, přes metody pramenící z východních filozofií, až k třeba šamanským a okultním praktikám. Ke skutečnému "prolomení osudu" - jak sama říká, však dochází až po účasti na jednom semináři o sebezáchově. Zde nachází novou inspiraci a podrobné návody jak probudit a povzbudit sebezáchovné schopnosti svého organizmu.

Přesně o devět let později tatáž paní Helena, ale tentokrát s nádherným, pěkně tvarovaným tělem odjíždí se svým milencem na luxusní cestu kolem světa. Může si to dovolit. Firma, kterou mezitím založila, velice dobře prosperuje. Paní Helena každému říká, že za své zdraví vděčí obnově sebezáchovných mechanizmů a za své úspěchy duchovnímu vyladění organizmu. Říká to s úsměvem. Dobře ví, že jí hodně lidí nevěří. Ještě lépe ví, že dokonce ani ti, kdo ji vyslechnou s vážným zájmem, nakonec stejně její zkušenosti nevyužijí. Proč? Je v lidech tolik lenosti, stupidnosti nebo samolibosti? Ovšem před pár lety by sama podobné informace ignorovala. A tvrzení, že lidé mohou mít i jiné - zvláštní - schopnosti by nejspíše považovala za politickou provokaci.

Jen několik málo měsíců po návratu ze své cesty kolem světa umírá. Těsně po vánocích 1999 po krátkém pobytu v nemocnici. Celou dobu věděla, že nemoc jednou zvítězí. Přesto dokázala prožít ještě jeden život navíc - smysluplnější a bohatší. Vždy byla přesvědčena, že to co jí život prodloužilo, může mnoha jiným život zachránit. Tam, kde to není třeba, aspoň nebývale obohatit

Co bylo oním zázračným klíčem k prodloužení života? Co bylo klíčem k neuvěřitelné proměně ženy již zcela "odepsané" do ženy svěží, svůdné a plné optimismu? Podobně jako ona, jsme přesvědčeni, že to byla některá z netradičních metod, které vyzkoušela.

Možná to nebylo jenom dílem náhody, že se v nejkritičtějším okamžiku mohla zúčastnit semináře k otázkám sebezáchovy. Na společné půdě zde byly poprvé předneseny a vzájemně konfrontovány tři teorie. Každá byla jiného časového i geografického původu.

Prvá: "Teorie o prioritním uplatnění sebezáchovných tendencí v rámci evoluce" pochází z prostředí angloamerických vědeckých kruhů. U nás se jí zabýval profesor Hájek. Jde o názory dosti blízké také názorům Ruperta Scheldraka o morfogenetických polích.

Druhá: "ZEN a sebezáchova." V moderním pojetí ZENU, kdy je ZEN aplikován sám na sebe - tedy na svojí filozofii, najdeme mnoho zajímavého. Toto nové pojetí je reprezentována názorovou skupinou NZI (nové zenové inicializace). Její kořeny můžeme hledat v japonských intelektuálních kruzích. Přednáška o sebezáchově z hlediska NZI představila možnosti uvědomělého rozpoznání skutečných sebezáchovných tendencí člověka a možnosti jejich koordinace.

Třetí: "Praktiky pro sebezáchovu a přežití panského rodu." Tato nauka má staleté evropské kořeny. Je soustředěna do tajné nauky jakéhosi řádu. Možná jediný exemplář "posvátné" knihy tohoto řádu byl náhodě objeven v roce 1984. Přednáška představila nejen téměř zapomenuté evropské učení o překonávání osudu, ale především praktické návody. Některé možná až středověkého původu, přesto veskrze aktuální.

Paní Prokopová se na seminář o sebezáchově doslova vnutila. Už na místě začíná důsledně praktikovat vše, co se právě o obnově sebezáchovných mechanizmů dozvěděla. Tušila, že každá dobře využitá hodina může mít rozhodující význam. Zaměřila se na to, co jí osobně nejvíce zaujalo. Vůbec jí nevadilo, že vzájemně zkombinovala americké, japonské a evropské zkušenosti, ani že spojila prastaré metody s nejnovějšími teoriemi. Postupovala podle vlastního rozumu a intuice.