Andělé v našich srdcích

Kráčíte svou cestou, když v tom... najednou... s bouchnutím a trochou zvířeného prachu dopadne cihla na místo, kde byste právě stáli, kdybyste se o dva kroky dřív nezastavili, protože zazvonil mobil... Najednou nevíte, co si máte myslet o tom, že autobus, který vám ujel před nosem, za chvíli havaroval a vás přejde vztek na člověka, co vás zdržel právě tu minutku, která chyběla abyste autobus stihli... Oddechnete si a řeknete si, jaké jste dnes měli štěstí. Anebo, jste-li vnímavější a umíte naslouchat, pocítíte silnou touhu se ohlédnout, abyste spatřili Toho, jež vám dodává pocit bezpečí; víte, že tam stojí, ale nakonec se neohlédnete. Zvítězí obava. Co kdyby tam nikdo nestál!

Dětská duše nezkoumá - ale věří

Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře', a ona by vás poslechla." - Lukáš 17.6

Kdesi hluboko v nás je představa anděla strážného hodně hluboko zakořeněna už od dětství (andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...). Ale zkuste se někoho dospělého ve svém okolí zeptat, zda věří v anděly. Nejspíš ho přivedete do hlubokých rozpaků, byť jste bez uzardění zvyklí hovořit na mnohem choulostivější témata, a pak rychle vyhrkne "ne" a kdesi v hloubi duše vám tuto otázku nebude moci dlouho odpustit. Proč? Přinutili jste ho říci, že v anděly nevěří.

Nějak máme pocit, že andělé jsou součástí našeho šťastného dětství (aniž bychom měli nějakou konkrétní vzpomínku na ně). Prostě je spolu s plyšovými medvídky a houpacími koníky zabalíme do velké kartonové krabice a uložíme někam na půdu, kde na ně padá prach a zapomnění.

Proč je tak těžké připustit si, že by tu byl někdo jen kvůli nám? Jen pro naše štěstí, bezpečí a naprosto nic za to neočekával? Bizarní představa ve světě, kde jsou přesně stanoveny kolonky má dáti - dal, viďte.

Ale zároveň procitnout v kruté jistotě, že jste na tomto světě úplně sami, odkázáni na své dovednosti, zkušenosti a rozum? Vaše city, pocity, touhy a vášně jsou tu nepodstatné, nicotné a nemají žádnou cenu, protože jsou příliš nehmotné a neuchopitelné, než aby se daly změřit či zvážit. Tomu se bráníme do té doby, než jsme postaveni před nutnost se rozhodnout a čelit realitě svého světa - tak, jak nás učili ho vnímat.

Dětská dušička ještě není tak ovlivněna našim pokřiveným vnímáním světa. Možná proto toho vědí děti o andělech mnohem více, než se mohou dozvědět z dětských knížek či pohádek. Když ale vidí anděla, nesvěří se vám. Možná to už párkrát zkusily, ale váš shovívavý úsměv je z toho vyléčil. Své sladké tajemství si nechají pro sebe a jednou, až budou dospělí se jim to celé bude zdát jako sen; a při té vzpomínce se jim na tváři objeví lehký shovívavý úsměv.

Paprsek světla či éterická bytost?

Z rozmláceného kostela, v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla...
K. Kryl - Anděl

Křesťanské chrámy jsou plné kreseb či sošek bytostí, jež mají zpodobňovat anděly. Mají většinou buclaté dětské tělíčko i tvář a krásná labutí křídla. Po celá staletí se tento způsob výtvarného ztvárnění andělských bytostí vlastně nezměnil.

Hollywoodská komerce nám předložila naprosto odlišný obraz anděla. Ve filmu Město andělů vystupují jako tajemní muži v dlouhých černých pláštích, kteří se za východu a západu slunce scházejí a poslouchají hudbu, kterou slyší jen oni. Z výšky shlížejí na náš svět a jsou vždy tam, kde je jich zapotřebí; vítají nás, když přicházíme na tento svět a přijdou si pro nás, aby nás doprovodili na naší poslední cestě poté, co naše životní pouť již skončila. Milují nás, ale jsme pro ně stejně nepochopitelní jako oni pro nás. Že se v tomto filmu jeden z andělů rozhodne vzdát své nesmrtelnosti a hudby při východu slunce, aby poznal, co jsou to doteky, lidská láska ale také bolest, to je už jiný, poněkud sladkobolný příběh.

Jak vlastně vypadají? Jak bychom je vnímali, kdybychom měli to štěstí a zahlédli je? Jako paprsek hřejivého světla? Nebo jako nádhernou průsvitnou bytost, stvořenou z pátého elementu - éteru? Či bychom spatřili nám poměrně důvěrně známou tvář někoho z blízkých, který je naším andělem?

Chrání nás po celý život

On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil. - Kniha žalmů 91.11-12

Od doby, kdy lidé začali své myšlenky a vzpomínky zaznamenávat písemně, objevilo se neskutečně mnoho studií, zabývajících se fenoménem andělů. Ty z nich, kteří jejich existenci připouštějí či dokonce své teze dotvrzují předkládáním důkazů, je dělí podle nejrůznějších kategorií. Asi nejzákladnější hledisko rozděluje anděly na dobré a zlé - tedy anděly Páně a "padlé" anděly. Teologické studie dělí anděly na rozvětvené hierarchie, esoterní nauky je člení podle živlů a nebo také podle způsobu, jakým člověku pomáhají (např. přírodní andělé, andělé inspirace či andělé lásky, kteří se dále rozdělují na strážné anděly, anděly léčení, zrození, smrti atd.).

Podle N. D. Walsche (autora slavné série knih Hovory s Bohem) máme zde na zemi dva druhy "pomocníků". První jsou duše zemřelých. Znají nás z tohoto či minulých životů a milovali nás, proto nám teď pomáhají. Nejsou s námi pořád, ale kdykoliv je zavoláme nebo když cítí, že je potřebujeme, objeví se. Ten druhý typ pomocníků jsou andělé. Většinou jejich existenci nevnímáme. Mají větší moc než duše zemřelých, jsou Božím Duchem, který na sebe bere formu (ať už jakkoliv éterickou).

Jsou tu, by bděli nad našimi kroky, činy a myšlenkami. To vše bez sebemenší touhy po naší vděčnosti - neboť vyšším duchovním bytostem je cizí myšlenka na jakoukoliv odměnu. Jediné, po čem touží, je naše láska a důvěra.

Poselství andělů

Podle Bible jsou tyto nádherné bytosti stejně skuteční jako tráva pod našima nohama či ptáci, kroužící nad námi. Řecké slovo "angelos" znamená posel a "malach" nebo také "maleach" je hebrejský výraz pro anděla, stejně jako pro posla. V Bibli skutečně velmi často vystupují andělé v roli posla Páně, sdělující své poselství, dávající rady či příkazy nebo také varování. Ale andělé jsou rovněž vykonavateli Boží vůle, shledá-li důvod projevit svůj hněv a rozhodne se trestat.

Od doby, kdy byla sepsána tato svatá kniha, uplynuly již stovky let. Svět se za tu dobu změnil. Boží andělé dodnes přicházejí za námi, smrtelníky, aby předali poselství. Ale protože dnes lidé spíše uvěří v "neuvěřitelnou" náhodu než v posla božího, ať už by vzal na sebe jakoukoliv podobu, náhody se skutečně dějí.

Určitě to znáte. Sedíte s kamarádkou v kavárně a ona vám právě líčí nudnou historku do těch nejtitěrnějších podrobností. Vaše špatně potlačená zívání skrýváte za poněkud křečovitý úsměv a najednou - řekne vaše přítelkyně něco, co přímo zapadá do úvah, jimiž se už delší dobu zaobíráte ve své mysli. Nebo popojíždíte v koloně aut, která se takřka nepohne a z nudy pročítáte každý billboard, který takto pomaličku míjíte. A najednou - hlavní slogan jakési zprofanované firmy je přímou odpovědí na vaši otázku, která se vám stále vkrádala do mysli. Mám pokračovat?

Myslím, že není potřeba. Nepochybuji, že se vám to také mockrát přihodilo. Stačí mít mysl otevřenou a slova, která tak nutně potřebujete vědět - se k vám dostanou. Ale nezapomínejte na jedno. Způsob, jakým je poselství předáno, může být různý. A tak, až se vám příště na jazyk bude vkrádat jakási banální myšlenka, která nebude mít žádnou očividnou spojitost s tématem hovoru, do kterého jste "náhodou" zabředli se svým novým sousedem, nechte ji zaznít. Možná pro někoho na zlomek vteřiny budete andělem, který předá důležité poselství.