Pokud
si chceme udělat názor na působení lidí v této oblasti, musíme
se v prvé řadě snažit procítit duchovní následky těchto činů
a pouze podle toho tvořit své mínění.
Snaha o poznání života mimo hmotnost (záhrobního)
zavádí od Světla mnohé lidi, kteří si tento život představují
všelijak, ale ne tak, jaký opravdu je. Přestože touží po změně,
po něčem jiném, neodvažují se změnit své cítění jinak, protože
by ztratili to, co si oblíbili.
Lidé, nazývaní vůdci, vycházejíce velmi
často ze chtění k dobrému konání, jež by jim mohlo také časem
přinést pouze jen dobré, naráží na překážku, odchylující to
nejlepší chtění od správné cesty. Oni se totiž brání všemu
tomu, co neodpovídá jejich vlastnímu názoru, neboť se obávají
změny v dosavadním směru. Bojí se tímto ukázat nesprávnost
svého dosavadního názoru, ve svém důsledku možnou přivodit
snížení úcty a obdivu jim projevovaným jejich příznivci. Jdou
tvrdošíjně svou cestou, přes svůj cit nesprávnosti.
Stoupenci jakéhokoliv učení působí škody
nejen sobě, ale i ostatním kolem sebe. Když zakladatel hnutí,
sledujíce správný cíl a vedouce svoje stoupence blíže k Pravdě,
odejde, projeví se vnitřní zaostávání stoupenců, způsobené
nedostatkem správného prožití a tím i poznání. Oni se domýšlí,
že mají již všechno vědění, odvolávají se na zakladatele a
propadnou pýše, uzavírající další cestu. Jdou pak jásavě a
nic netušíce mimo konečnou Pravdu, na kterou je chtěl zakladatel
jenom připravit. Proto také mnoho hledajících míjelo skutečného
Mistra, Syna Božího, především ti, kteří se domnívali, že
jsou schopni poznat jeho příchod. Právě ti se stali jeho největšími
nepřáteli a protivníky. Dnes vidíme křesťany žít v mnoha nesprávných
pochopeních učení jejich Mistra. To ve svém důsledku vede
ke vzniku mnohých sekt a společností, v nichž hledají lidé
něco jiného než povrchní výklady. Jsou však spokojeni již
tím, když to zní jinak. Zaměňují nové nebo zajímavé s hodnotným,
připoutávají se na to jenom proto, že to má jinou formu.
Jedním z největších nebezpečí je domýšlivost.
Lidé chtějí pomáhat těm v záhrobí, a přitom oni sami ve skutečnosti
potřebují pomoci nejvíce. Toto chorobné chtění pomáhat není
založeno na lásce, ani na touze sloužit, ani to není čistě
lidská ochota pomáhat, natož pravá zbožnost. Je to pouze vnitřní
vypínání. Pomáhat mohou tam, kde to znají, nejlépe v úrovni
kde právě jsou. Každá snaha o pomoc jinde jenom otevírá pole
působnosti pro nebezpečí, které jednak neznají, jednak jsou
proti němu přirozeně chráněni. Takto je však přirozená ochrana
jimi samými prolomena, což se musí vymstít. Když potom tito
lidé konečně potřebují pomoc druhých, když nemohou již dále,
pak jako pomoc vyžadují vždy jenom splnění svých vlastních
přání, nikoliv snad osvobození od jimi navázaných pout. Opravdový
pomocník je zpravidla označován opačnými výrazy, které jenom
potvrzují hněv postižených nad ztrátou toho, co jim bylo příjemné,
čím se opájeli ve své samolibosti.
Právě tak velké škody působí díla mystiků,
kteří se svým nejistým tápáním vedou do bludiště zmatků a
přinášejí jako přirozený děj zbloudění. Je to z největší části
fantazie a blouznění, přinášející příjemné mrazení, ale plaše
míjející každou jasnost.
Stvořitel chce po lidech život podle jeho
zákonů, protože jenom tak mohou být šťastnými. K tomu patří
však úplná jejich znalost, žádné nejasnosti. Vše je podrobeno
zákonům, ve kterých není místo pro mystiku, která tedy lidem
jenom škodí.
Každá z velmi mnohých náboženských sekt
a společností (včetně materialistů) se domnívá, že ona sama
má plnou pravdu, že kráčí přede všemi ostatními. S tímto předsudkem
vystupují vůči všemu, nezkoumají svěže všechny myšlenky a
nenechají je na sebe působit, ale vlečou s sebou všechno dosavadní.
Jakmile se toto staré nedá smísit s novým, odmítají toto nové
jako mylné. Řídí se podle starého, často ještě ani nepoznaného.
Nevěcně se snaží všechno odbýt jako něco méněcenné vzhledem
k jejich vědění. Dávají tím najevo pouze svoji duchovní pýchu,
vnitřní prázdnotu a omezenost. |
|
