Trošku jsem to přehnal s večeří. Ulehl
jsem s těžkým žaludkem a okamžitě tvrdě usnul. Nevím po jaké
době se to stalo, ale najednou jsem začal vnímat jakýsi houpavý
pocit spojený s mírnou nevolností. „Večeře“, napadlo mě jako
první. Nevolnost však vzápětí přešla a zůstalo pouze to pohupování
a pocit nezvyklé lehkosti. Udělal jsem něco, co bych za normálních
okolností nazval otevřením očí. Ale za okolností, které považujeme
za normální, má člověk oči a může je tudíž otevřít. Teď ale
bylo něco - nebo spíš všechno - jinak. Neměl jsem oči a neměl
jsem ani nic jiného. Ani ten žaludek obtěžkaný nepřiměřenou
dávkou jídla. Přesto jsem viděl, slyšel - byl jsem. Ale co?
Nevím proč, ale vůbec mě nenapadlo,
že bych měl mít strach. Neslo mě to pomaloučku vzhůru. Vzpomněl
jsem si na astrální cestování. Pokud je to to, co se mi právě
teď děje, znamená to, že si můžu vyrazit. Stačí pomyslet na
nějaké místo. Pomyslel jsem - a nic. Tak jsem chvíli pomýšlel
na různá místa, ale nic se nedělo. Tak to možná nebude astrální
zážitek. Třeba je jednoduše po mně. Ale nakonec mi bylo fajn,
tak jsem přestal hloubat a čekal jsem co bude. Chvíli nebylo
nic. Chápete, vůbec nic. A někde v tom nic se pomalu objevilo
cosi. Říkáme tomu nebeská brána nebo brána do ráje apod. Aspoň
to tak vypadalo. Začínal jsem tušit, že je opravdu po mně.
To je tedy něco. Člověk se probudí a je po smrti. Stejně bych
čekal, že to bude větší nervák. Jak jsem se tak vznášel směrem
k té bráně, přemýšlel jsem, jak blížící se situaci důstojně
zvládnout. Říkali přece, že se s někým setkám, budeme se spolu
šťourat v mém životě a pak si mě tam buď nechají nebo mě za
čas vykopnou zpátky na Zem. Nebo tak nějak.
„Musíš udělat dobrý dojem“, říkal jsem si v duchu.
První dojem je přeci důležitý. Pocítil jsem nutkání utáhnout
si kravatu a přeleštit boty. Před bránou se pohybovalo něco,
asi Anděl. Nemělo to tělo. Jenom to tak nějak světélkovalo
a působilo to silným dojmem, že to před bránou přešlapuje.
Konečně jsem se přiblížil k Andělovi.
„Stát“, houkl na mě bez hlesu, zřejmě telepaticky, Anděl.
Trošku mě zaskočil, ale snažil jsem se zachovat důstojnost
okamžiku. Člověk přeci jen neumírá každý den. První dojem
je důležitý - připomněl jsem si znovu v duchu.
„Na to tady nehrajeme, synu“, skočil mi do myšlenek Anděl.
„Za jeden život jsi dojmů zanechal až až.“
„Rád bych se ujistil“, zkusil jsem otázku, „jsem tedy opravdu
mrtev?“
„To ti Pán Bůh řek“, odvětil Anděl. „Jseš mrtvej a lepší už
to nebude“.
Nepřekvapilo mě to. Akorát ta poznámka na konci mě trošku
znejistěla.
„Co tím myslíte, že lepší to už nebude?“
„Klidně mi tykej“, navrhl Anděl.
„Tak teda, co tím myslíš?“, osmělil jsem se k tykání. „Zní
to, jakoby být mrtvý bylo něco špatného.“
„A co skvělého si od toho slibuješ?“
„Tak moment“, snažil jsem si v tom udělat jasno. „To slyším
prvně. Snažíš se mi naznačit, že mě čeká něco nepříjemného?“
„Kdybys měl tělo“, děl Anděl, „tak bych řek, že jsi poněkud
pobledl. Ale zachovej chladnou hlavu. Nic nepříjemnýho tě
nečeká.“
Asi na mě bylo vidět, že se mi ulevilo.
„Ehmm, ovšem“, odkašlal si anděl a pokračoval, „ovšem ani
nic dobrýho.“
Být živý, tak mně to vyrazí dech. „Chceš tím snad říct, že
po smrti nic není? Doufám, že si ze mě jenom tak utahuješ.“
„Máš snad nějaký nápad, co by jako mělo bejt?“, klidně se
otázal Anděl.
„No já nevím co, ale slyšel jsem spoustu věcí. Třeba život
věčný“, snažil jsem se přijít s nějakým návrhem. Třeba to
projde.
„Život věčný? Chachá! Po smrti? Takovejch by bylo. Jó, to
sis měl vzpomenout dřív“, bavil se očividně Anděl.
Ujely mi nervy a vyjel jsem na něj: „Vidím, že se dobře bavíš.
Ale jestli nekecáš, tak mě jde právě o život“.
„Pozor, aby sis nepokazil dobrej dojem“, ušklíbl se Anděl.
Když viděl, že jsem opravdu nesvůj, pokračoval smířlivě: „Hele,
uklidni se. Zjevně ti neřekli, do čeho jdeš. Jak se říká v
amerických seriálech: nechceš si o tom promluvit?“
„Mluvil jsem o tom se spoustou lidí a názory se různí.“
„A nikdy jsi neslyšel, že po smrti už nic není?“
„To jo, ale snad jednou dvakrát. Ostatní tvrdí, že něco je.“
„No, vidím, žes s tím tak trošku počítal. Tak povídej, co
všechno se říká. Jestli chceš, tak se na to spolu ve zbývajícím
čase mrknem“, navrhl Anděl.
Ve zbývajícím čase. To nezní dobře. Přemýšlel jsem čím začít.
„Jak je to s dalšími zrozeními? Jsou tedy nějaké další životy?“
„Jsou i nejsou. Pamatuješ si něco z nějakých svých minulých
životů?“
„Nepamatuju“.
„Takže byly nějaké minulé životy?“
„No, já nevím. Takže nebyly?“
„To víš, že byly. Ale co si z nich pamatuješ? Nic. Takže byly,
ale zároveň nebyly. Chápeš?“
„No jo, ale spousta lidí si svoje minulé životy pamatuje“,
oponoval jsem.
„Tak za prvé“, řekl na to Anděl, „s tou spoustou to dost přeháníš.
Za druhé, jak vědí, že to, co poznali, jsou zrovna jejich
životy? Za třetí, fantazii se meze nekladou. Každopádně většina
lidí je na tom s minulými životy tak jako ty.“
„Když jsem teď teda umřel“, ptal jsem se dál, „a mám se narodit
znovu, co ze mě zbude?“
„Jak bych ti to osvětlil“, zamyslel se Anděl. „Něco jako magnetofonová
páska. Jenže vymazaná. Úplně prázdná. Akorát může mít jinou
citlivost. To podle toho, jak jsi byl za života citlivý k
ostatním lidem a k přírodě jako takové. Pokud jsi byl dost
citlivý, i ta tvoje páska bude v příštím životě citlivější.
Tím myslím k poznání a k pravdě, jestli mi rozumíš. Budeš
schopen zaznamenat oproti minulému životu navíc věci, které
ti v tomto životě unikly.“
„Souvisí to nějak s karmou?“, zeptal jsem se.
„Napřed mi řekni, co konkrétně pod tím slovem rozumíš.“
„Že si s sebou do dalšího života odnáším důsledky svým dobrých
a špatných činů“, snažil jsem se odrecitovat obvyklou definici
z duchovních knih.
„Vzít si s sebou důsledky dobrých skutků by bylo sobecké.
Pro koho jsi je dělal? Vzít si s sebou důsledky špatných skutků
by bylo jednoduché. Kdepak, cos na Zemi napáchal, to tam taky
zůstane. Cos komu udělal dobrého, to mu nemůžeš vzít. A cos
komu udělal špatného, od toho mu nemůžeš ulevit. Ani když
umřeš. Ti lidi se toho buď musí zbavit sami nebo si to ponesou
s sebou až do konce života.“
Anděl se odmlčel. Chvíli jsem si to rovnal v hlavě.
„Tak co, jasný?“, zeptal se Anděl. „Co tam máš dál?“
„Tak například, člověk si má prý vybrat kdy, kde a komu se
narodí. Aby měl jako dobré podmínky pro duchovní růst v dalším
životě.“
„Hele jak si lidi fandí“, podivil se upřímně Anděl. „Buď trošku
sebekritický. Jsi snad Bůh, abys věděl, co je pro tebe dobrý
a co špatný?“
„Takže to určí Bůh?“, otázal jsem se.
„Ale kdeže. Máte svobodnou vůli. Ani sám Bůh neví, co kdy
a kde zase vyvedete. Svého času jste všichni měli ideální
podmínky a sami jste se o ně připravili. A dnes, když se někde
náhodou nějaký ideální podmínky naskytnou, stejně chytračíte
tak dlouho, až o ně přijdete.“
„Takže jak je to s tím příštím narozením?“, chtěl jsem vědět.
„Překvápko“, mrknul na mě Anděl.
Překvapení tu bylo na jedno úmrtí víc než dost. Pořád mně
ale unikalo, o co tedy jde. Zeptal jsem se na to.
„To je na delší povídání. Na to už nebude čas. A stejně, na
to musíš přijít za života, jinak je ti to k ničemu“.
„A to, co mi teď říkáš, to si nezapamatuju?“, zeptal jsem
se.
„Samozřejmě, že ne. Všechno zapomeneš. Starý člověk taky zapomíná,
natož pak mrtvý.“
Zřejmě se něčeho povzbudivého už asi nedočkám. Vypadá to tak,
že se bůhvíkdy bůhvíkde narodím a začnu zase pěkně od začátku.
„Nevěš hlavu“, navázal na moje myšlenky Anděl. „Nemusí být
tak zle“.
„To se ti řekne nevěš hlavu, když se člověk dozví, že celá
jeho snaha byla úplně k ničemu“.
„To jsem neřek. Řek jsem, že záleží na tom, jak jsi žil.“
„Meditoval jsem ráno a večer. Patnáct let. Skoro pravidelně.
Chodil jsem do kurzů, četl duchovní knihy“, vypočítával jsem
s nadějí své duchovní zásluhy.
„Nepochopil jsi mě, synu. Neptám se tě, jak jsi trávil svůj
volný čas. Ptám se, jak jsi žil“, zchladil mě Anděl.
Chvíli bylo ticho.
„Hele, už toho moc nestihnem“, ozval se mírným hlasem můj
společník. „Chceš se ještě na něco zeptat?“
„Ani nevím. Když to stejně všechno zapomenu.“ Chvíli jsem
přemýšlel. „Ale jestli máme ještě chvilku, tak by mi ještě
řekni, kdo jsi ty?“
„Tvoje představa. Poslední, která ti zbyla“, zněla odpověď.
Svitla mi naděje. „Pokud jsi jenom představa, tak to znamená,
že to, co mi tu povídáš, je taky jenom představa. Takže to
celé není pravda.“
„Dovol synu, abych, ač nerad, zmírnil tvé nadšení. Podívej
se, to máš tak. Vy lidi máte milióny všelijakých představ
o všem možném. Někteří tomu dokonce nafoukaně říkáte vědění.
Ale kromě těch představ, které se líhnou v těch vašich kebulích,
máte v sobě každý Pravdu. Jenomže přes všechny ty představy
není vidět ani slyšet. Občas se najde někdo, kdo si doma udělá
pořádek a všechny ty představy a předsudky vymete dveřma a
vyháže oknem. No a co mu zbude, táži se? Pravda.
A teď zpět k tvojí ne příliš nadějné situaci.
Jak jsme si už vyjasnili, je opravdu po tobě. Teda ještě ne
úplně. Zbývá ti ještě špetka vědomí. Právě tolik, abys sis
uvědomil, že umíráš. No a jakmile sis tohle uvědomil, ožila
tahle představa, kterou sis za života o umírání vytvořil.
Celá tahle kýčovitá nebeská brána a moje světélkující maličkost.
Háček je v tom, že je to úplně poslední představa, kterou
máš. A za mnou už je jenom Pravda. Tudíž, ač pouhá představa,
říkám Pravdu, poněvadž a protože s představama je jednou provždy
konec. Je ti to jasný?“
Moc jasné mně to nebylo. Moje vědomí totiž
začínalo citelně slábnout. A jak sláblo, mizely moje poslední
představy, nebeská brána i Anděl. A zůstala Pravda. Nebyla
ani dobrá ani zlá. Byla nahá. Byla všude kolem mě a každým
okamžikem mě měla pohltit, vymazat poslední zbytky mojí paměti
a uhasit skomírající plamínek mého vědomí . . .
Probuzení. Jak jinak bych vám to taky mohl
vyprávět, že. Ležím ve své posteli, za oknem světlo. Ležím
a vychutnávám si, že žiju. A přemýšlím. Byl to sen nebo jsem
se v poslední chvíli vrátil? Já nevím. Řekne mi to někdo?
Komu můžu věřit? Pravda je ve mě. Kolikrát jsem to jenom slyšel,
kolikrát jsem to už říkal. Ruším víkendový seminář „Představte
si realitu“ a zůstávám doma. Já a pravda, sami dva. Co je
pravda? Zatím nevím.
Nevím, jestli jsem už někdy žil, ani jestli
se ještě narodím. Záleží na tom? Člověku nakonec zbývá jediné.
Žít. Žít tak, jakoby toto byla jediná šance. Šance na co?
Snad na nesmrtelnost? Nevím. To už mi Anděl nestihl říct.
Prostě šance. Jen ji teď nepromarnit. Žít tak, jakoby tento
život měl být šancí první i poslední.
kontakt
na autora |
|
