Myšlenka, že člověk a zvíře jsou partneři
spolupracující na své cestě k Bohu, je sice velkolepá, ale
prázdná, pokud se nepromítne i do všedních vztahů. Jednu z
nejzávažnějších námitek představuje skutečnost, že člověk
zabíjí zvířata pro potravu; zatímco problémy spjaté se vším
ostatním zacházením se zvířaty --- kupříkladu lidská bezcitnost
a bezohlednost --- se zdají být jen záležitostí výchovy lidí
a vytváření nových konvencí, slyšíme často argumenty, že ať
už se člověk bude chovat ke zvířatům sebelépe, bude je na
věky věkův stejně muset zabíjet, aby se jimi živil.
Obzvláště křesťanství, na něž v těchto
úvahách zaměřujeme svou pozornost především, se nám na první
pohled jeví jako nejmasožravější ze všech náboženství. Zatímco
v hinduismu a buddhismu je požívání masa jen výjimkou, zatímco
židovství omezuje přijímání masa v potravě mnohými a islám
alespoň několika základními předpisy, nezná křesťanství pojem
nečisté nebo zakázané potravy. Jedinou výjimkou býval masný
půst, kterého však v dnešní době dbá jen málokdo a který reformovaná
část křesťanstva beztak už před bezmála pěti stoletími odmítla
jako nebiblický --- známý je anekdotický výstup švýcarského
reformátora Zwingliho, který začal svou veřejnou kariéru ostentativním
jedením klobás v postní době.
Než se však pustíme hlouběji do otázky
masožravosti v současném křesťanství, pohlédněme na světodějnou
perspektivu, kterou nám nabízí biblický mýtus. Začít můžeme
opět již u popisu stvoření světa --- hned poté, co Bůh vytyčil
základní vztah mezi lidmi a zvířaty, upřesnil i stravovací
možnosti člověka: ,,Hle, dal jsem vám na celé zemi každou
bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody
se semeny. To budete mít za pokrm.`` (Genesis 1,29) Ano, podle
Bible byl člověk stvořen jako vegetarián! Ještě překvapivější
je, že podobný dietetický předpis obdrží vzápětí i ostatní
živí tvorové: ,,Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu
a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem
za pokrm veškerou zelenou bylinu.`` (Genesis 1,30) Před očima
tak máme mýtický obraz doby, v níž nikdo --- ani člověk, ani
zvíře --- nemusí zabíjet pro potravu.
Stačí však zalistovat o několik kapitol
dál, k Božímu požehnání po potopě světa, a obraz se změní.
Boha, který na počátku předepsal všemu tvorstvu rostlinnou
stravu, slyšíme nyní říkat: ,,Každý pohybující se živočich
vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.``
Doba se změnila, se světem se něco stalo; člověk padl do hříchu
a strhl s sebou všechno stvoření.
Tímto obrazem ústí biblický mýtus do současného
stavu světa, kdy lidé jedí nejenom byliny, ale i maso, a kdy
existují masožravá zvířata. Člověk se živí i těly těch, kteří
čekají na jeho pomocnou ruku na své cestě k Bohu. Tato strava
se zdá být pro člověka nezbytná, zejména v kulturách založených
na lovu a pastevectví; i tam jí však zůstává punc mimořádnosti
--- požívání masa je omezeno podstatně větším množstvím kultických
i praktických předpisů než stravování rostlinné. V biblických
textech se tato skutečnost odráží už ve zmíněném požehnání
Noemovi, kde Bůh vyslovuje zákaz jíst maso, které nebylo zbaveno
krve; Mojžíšovým zákonem pak přibývá celá řada dalších přikázání
týkajících se živočišné stravy --- především rozlišování ,,čistých``
a ,,nečistých`` zvířat a třikrát opakovaný podivný pokyn,
že člověk nemá vařit kůzle v mléce jeho matky (Exodus 23,19
a 34,26, Deuteronomium 14,21); tento zákaz rozpracovala židovská
tradice do soustavy dalších předpisů, důsledně oddělujících
požívání masné a mléčné stravy.
Zákony omezující a usměrňující požívání
masa se dají zčásti vysvětlovat hygienickou nutností --- kupříkladu
nenechávat si maso poraženého zvířete do druhého dne bylo
v teplém blízkovýchodním podnebí rozumné i bez Božích přikázání
--- ale jejich hlavní smysl spočíval v posílení lidského vědomí,
že masná strava je něco zvláštního. Člověk se neměl naučit
jíst maso ,,jen tak``; měl mít stále na paměti, že tato strava
je vyrobena z těla zvířete, které žilo a cítilo a které někdo
musel usmrtit; měl si uvědomovat, že zvíře, jehož maso pojídá,
bylo zabito kvůli jeho vlastní nedokonalosti, kvůli porušenosti
světa zaviněné člověkem. Mezi všemi národy, které nebyly odkázány
jen na lov a pastevectví, navíc působily názorové proudy,
které požívání masné stravy odmítaly úplně; jejich motivem
byla mnohdy prostě snaha neubližovat jiným cítícím tvorům,
často ovšem také poznání, že s živočišnou stravou člověk přijímá
též síly, které ho někdy až přespříliš spojují s pozemským
světem --- kupříkladu při určité meditační praxi nebo dalších
duchovních cvičeních mohlo požívání masa působit jako brzda,
ba jako překážka.
Podobnému proudu či škole očividně náležel
Daniel a jeho tři druhové, o nichž čteme, že v zajetí na dvoře
babylónského krále odmítali pochoutky a víno, které jim byly
přiděleny; místo toho ,,jedli zeleninu a pili vodu`` (Daniel
1,12), pročež ,,byli lepšího vzhledu a statnější než ostatní``
(Daniel 1,15); mimořádná učenlivost a ,,nadpřirozené schopnosti``
čtyř jinochů, o nichž se v příběhu mluví, byly nejspíše zcela
přirozené důsledky duchovních cvičení, která Daniel a jeho
druhové prováděli.
Výrazný posun ve vztahu k požívání masa
přineslo křesťanství; jeho myšlenka osvobození od zevně daného
zákona se obrátila samozřejmě i proti stravovacím předpisům,
tedy i proti omezením masné stravy. Na úplném počátku se sice
mnoho křesťanů alespoň v hrubých obrysech drželo židovských
stravovacích zvyklostí, ale ty byly už během několika desetiletí
vytlačeny mnohem benevolentnějším řádem občasného půstu. Během
staletí přísnost postních přikázání dále slábla; výrazně se
proti nim obrátila reformace --- již jsme zde zmiňovali Zwingliho
postní klobásy --- s poukazem na Ježíšův výrok, že ,,člověka
neznesvěcuje nic, co do něj vchází zvenčí`` (Marek 7,15) a
na obšírnější vývody apoštola Pavla o svobodě pokrmu. Ten
odmítá všechno absolutní hodnocení a přesunuje stravovací
předpisy do mysli jednotlivého křesťana: ,,Vím a jsem přesvědčen
v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo o sobě; leda pro toho
je něco nečisté, kdo to za nečisté pokládá.`` (Římanům 14,14)
Všimneme-li si ještě mimoděčné poznámky, že ,,zeleninu`` jí
ten, kdo je ve víře ,,slabý`` (Římanům 14,2), můžeme zkonstatovat,
že vše je dovoleno, a pustit se směle do krmě, která nám nejlépe
chutná, aniž bychom se starali o to, z čeho je vyrobena a
odkud pochází. Ovšem už samo užití slov ,,dovoleno`` a ,,chutná``
v této souvislosti nás --- a s námi tisíce dalších současníků
--- usvědčí z hlubokého nepochopení Pavlových myšlenek.
Základním tónem křesťanství, který zaznívá
jak v Ježíšově výroku o čistotě všech pokrmů, tak v Pavlově
slovech o tom, že odmítání masa je slabost víry, je osvobození
od zevních přikázání; lidé už nemají slepě vykonávat, co jim
praví posvátné texty a jejich vykladači, nemají bezhlavě následovat
duchovní autority, nýbrž sami hledat, co je správné a dobré.
,,Všechno zkoumejte, dobré podržte,`` praví apoštol v prvním
dopise Tesalonickým (5,21); to je nejstručnější vyjádření
křesťanského životního postoje.
Kde se jiní lidé ptají, co je ,,přikázáno``
nebo ,,zakázáno``, tam se křesťan snaží na základě co nejlepšího
poznání dané věci posoudit, zda je dobrá, a pak podle tohoto
svého přesvědčení jednat. Kdo si myslí, že požitek masa je
zakázán, ten ještě nepochopil křesťanství v jeho plnosti,
tedy má ,,slabou víru``. Pavel však takového člověka neodsuzuje,
ba dokonce důrazně varuje ostatní, aby neodsuzovali; naopak,
kdo má ,,silnou víru``, je povinován k ohleduplnosti o to
větší: ,,Raději navěky nebudu jíst maso, než abych pohoršil
svého bratra,`` říká apoštol v prvním dopise Korinťanům (8,13).
Je nesmysl říkat, že všechno je dovoleno --- vždyť už není
autority, která by mohla ,,dovolit``; všechno je možné, a
křesťan se musí svobodně a odpovědně rozhodnout, co činit
chce a co nechce; při takovém rozhodování se ovšem nemůže
nechat vést hlediskem, zda mu něco ,,chutná``, nýbrž poznáním,
co je dobré a co je zlé. Křesťan může maso bez okolků jíst
i maso tvrdošíjně odmítat; ne však proto, že mu to někdo povolil
nebo zakázal, ale proto, že podle jeho osobně vydobytého přesvědčení
je to správné.
Po mýtickém pravěku tvorstva, v němž člověku
i celé živočišné říši sloužily za potravu jen rostliny, a
po starším dějinném věku, kdy lidé a zvířata buď požívali
nebo nepožívali maso podle toho, jak byli zapojeni do celku
světa, přichází s postupným rozvojem křesťanství nový věk,
kdy se poznenáhlu objevují lidé, kteří nezabíjejí jiné tvory
pro potravu proto, protože se tak sami rozhodli. Lidská schopnost
svobodně utvářet svou životní cestu, která se zprvu zdála
zvířatům nepřátelská, vede nyní k tomu, že přibývá tvorů,
kteří nechtějí brát život jiným tvorům. Jako by se v prvních
náznacích ozýval další, budoucí věk, o nemž čteme na několika
místech v prorockých knihách Bible; jako by se v prvních malých
krůčcích začala uskutečňovat vize světa, kde s požíváním masa
jiných živých duší přestal nejen člověk, ale i zvířata:
,,Vlk bude pobývat s beránkem,
s kůzletem levhart odpočívat.
Tele a lvíče s dobytkem budou pospolu
a malý hoch jim bude honákem.
Kráva s medvědicí popásat se bude,
vedle sebe mláďata jich spočinou,
lev co dobytče se bude živit slamou.
Kojenec hrát si bude nade zmijí dírou,
v noru baziliška sáhne ručkou odstavené dítě.
Nikdo nebude už páchat zlo a konat nepravost
na celé mé svaté hoře...``
(Izajáš 11,6--9)
Prorocká slova vyprávějí o budoucím přemožení
pádu člověka, o nápravě porušení světa. Onen věk je ještě
daleko --- vlk či lev budou nejspíš potřebovat milióny let,
než je vývoj promění natolik, aby se pásli spolu s dobytkem.
Mezi všemi tvory je však jeden, který --- díky božskému daru
svobody --- může učinit tento krok již nyní; člověk je schopen
jako první vystoupit zase vzhůru, aby později podal ruku svým
dole čekajícím bratřím a přitáhl je k sobě.
Naplnění smlouvy
Na počátku naší ,,masožravé éry`` stojí
potopa světa. Poté, co opadly její vody a Noe vyvedl zvířata
opět na pevnou zem, obdržel Hospodinův příslib, že po dobu
trvání pozemského světa ,,nepřestanou setba a žeň, chlad a
žár, léto a zima, den a noc`` (Genesis 8,22), tedy ujištění,
že na přírodní zákony se od nynějška dá spolehnout; hned potom
následuje již zmíněná pasáž, v níž jsou člověku jednak za
pokrm dána i zvířata, jednak důrazně zapovězeno zabíjení lidí,
tedy ostré oddělení člověka od zvířete. Obé pak ústí do smlouvy,
kterou Bůh uzavírá nejen s člověkem, ale --- jak je výslovně
zdůrazněno --- ,,s každou duší žijící v těle``, tedy i ,,s
ptactvem, dobytkem i veškerou zemskou zvěří`` (Genesis 9,10
a 15); obsahem této smlouvy je Boží ujištění, že již nikdy
nepřijde potopa ,,ke zkáze všeho těla``.
Smlouva po potopě je první ze tří velkých
smluv mezi Bohem a světem, o nichž nám vypráví Starý zákon;
je to zároveň jediná z nich, které se účastní všichni živí
tvorové. Druhou a třetí smlouvu uzavírá Bůh jen s člověkem
--- ,,smlouvu obřízky`` s Abrahámem a jeho potomstvem (Genesis
17) a ,,smlouvu zákona`` s Mojžíšem a vším izraelským lidem
(Exodus 19). Tyto smlouvy dokonce nejsou ani všeobecně lidské,
nýbrž týkají se zprvu jen izraelského náboženství, které se
utváří na jejich základě; teprve v okamžiku, kdy izraelští
proroci ve svých vizích začínají poukazovat na ,,novou smlouvu``,
která má navazovat na smlouvy předchozí, ale přitom se týkat
celého lidstva, dostávají druhá a třetí smlouva nový, rozšířený
význam, platný pro každého člověka.
Křesťané se chopili těchto myšlenek a ztotožnili
uzavření nové smlouvy s Kristovým působením na zemi, s jeho
smrtí a zmrtvýchvstáním. Stěžejní body křesťanství skutečně
naplňují prorocká očekávání: ,,Toto je smlouva, kterou uzavřu
s domem Izraele po oněch dnech --- tak praví Hospodin ---
svůj zákon vložím do jejich nitra, vepíši jim jej do srdce,``
čteme v knize proroka Jeremjáše (31,33), poznávajíce v tomto
výroku křesťanskou vůdčí myšlenku o osvobození od zevního
zákona a jeho nahrazení zákonem vnitřním. Mnohé výroky se
však na pozemské působení Ježíše Krista před dvěma tisíci
lety vztáhnout nedají; z těch, které jsou podstatné pro naše
úvahy o vztahu mezi člověkem a zvířetem, můžeme připomenout
výše uvedenou Izajášovu vizi vlka pasoucího se po boku beránka
nebo výrok o nové smlouvě z knihy proroka Ozeáše:
,,Uzavřu za ně smlouvu s polní zvěří,
s nebeským ptactvem i se zeměplazy;
vymýtím ze země luk a meč i válku;
dám jim uléhat v bezpečí.``
(Ozeáš 2,20)
Křesťanský pojem nové smlouvy tak získává
novou dynamiku --- už se nejedná o jednorázový počin, jehož
pevně daným obsahem by byl navěky určen vzájemný vztah obou
smluvních stran; nová smlouva stojí před člověkem jako výzva
--- od Kristova příchodu je všem lidem otevřená, ale každý
člověk musí sám za sebe nalézt její pravý obsah a ten pak
uznat a naplnit. Nová smlouva nic nezakazuje ani nepřikazuje,
ale podněcuje člověka k tomu, aby svobodně a odpovědně hledal
svoji cestu; to neznamená libovůli --- každá věc, s níž se
člověk setkává, vyžaduje určité správné zacházení, jež musí
člověk rozpoznat a jemuž se musí naučit. Prorocká vize budoucího
světa nové smlouvy mu při tom může být vodítkem a posilou.
Na počátku těchto úvah jsme vyslovili pochybnost,
zda je křesťanství, které tak zdůrazňuje výjimečnost člověka
vůči ostatním tvorům, schopno nabídnout východisko pro budoucí
pozvednutí zvířat. Ukázalo se ovšem, že právě křesťanská myšlenka
o výjimečnosti člověka nám umožňuje dojít opravdu vědomého
vztahu k našim zvířecím bratřím. Řečeno s apoštolem Pavlem
(Římanům 8,19), ,,všechno tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává
zjevení synů Božích,`` tedy čeká na okamžik, kdy člověk naplní
novou smlouvu; do ní patří nalezení správného vztahu ke všem
skutečnostem světa, to znamená i ke zvířatům.
Křesťanství nepřikazuje člověku, jak se
má na zvířata dívat nebo s nimi zacházet; kdyby to činilo,
podněcovalo by vznik nových zevních forem, z nichž by dříve
nebo později zůstaly jen prázdné slupky. Křesťanství dává
člověku i dostatek podnětů, aby hledal svůj vztah a své úkoly
vůči ostatním živým tvorům, avšak nepodněcuje v něm nové city
--- ty mohou opadnout právě tak rychle, jako se v duši objevují,
a nejsou tudíž dostatečně pevnou základnou pro trvající vztah
--- nýbrž probouzí v něm vědomí jeho úlohy ve společném osudu
lidí i zvířat, vědomí jeho odpovědnosti za všechny, kdo na
tomto světě přebývají. Člověk křesťan předchází bratřím zvířatům
na cestě k Bohu; ona mu dala oporu, aby je mohl předejít;
on jim musí podat ruku, aby ho mohla následovat.
(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2001/2)
|
