Úvahy o sounáležitosti lidí a zvířat
se většinou opírají o příbuznost jejich tělesných schrán.
Ta však vypovídá jen o zevních podobnostech, které sice mohou
uspokojit rozum, ale pro náš pocit nebývají vždy nejpádnější
--- vždyť ani mezi lidmi si partnery a přátele nevybíráme
podle toho, nakolik jsou nám podobní svým vzhledem, ale podle
toho, jak si rozumějí naše duše.
Pro životní společenství si v drtivé
většině případů volíme člověka opačného pohlaví, přestože
stavba jeho těla se od naší liší mnohem více, než těla našich
soupohlavníků; mnohem menší předsudky míváme vůči lidem tělesně
postiženým než vůči lidem s duševním poruchou, přestože druzí
mají často naprosto dokonalé lidské tělo. Ani námitky o různé
podobě, ale shodné vnitřní stavbě lidského a zvířecího těla
nás nemohou uspokojit --- vždyť tělesným ustrojením se nápadně
podobají kupříkladu kartáček na zuby a ruční smetáček, a přesto
nás nenapadne přiřazovat jim týž smysl nebo přirozenou možnost
součinnosti.
Podobně neplodné jsou pro naše hledání
pokusy doložit shodnou stavbu lidské a zvířecí duše. Jako
zvířata mají i lidé své instinkty a pudy, svou počitkovou
a emoční stránku; jejich přirozené sociální vztahy a návyky
se podobají mnoha jevům známým i z živočišné říše. Člověk
však má něco, co bychom u zvířat hledali marně --- právě onu
schopnost vědomého sebeutváření, která ho vyzdvihla nad jeho
zvířecí bratry. Snahy vysvětlit tuto složku v duši člověka
jako pouze kvantitativně vystupňované instinkty a pudy, jako
duševní síly, které se od zvířecích liší jen svou mimořádnou
složitostí a spletitostí, jsou založeny vždy jen na názoru
badatele a nezřídka končívají dogmatizujícím tvrzením, že
je tomu zkrátka tak a že odpůrci tohoto názoru jsou tmáři;
solidními vědeckými argumenty se však tato hypotéza dokázat
nedá. Bezpochyby mají lidé a zvířata v duši mnoho podobností;
leč právě to, na čem člověk zakládá své lidství, ve zvířecí
duši chybí. Chceme-li ovšem uspokojivě vysvětlit člověku jeho
sounáležitost se zvířaty a podnítit ho k plnění jeho úkolů
při budoucím vzestupu zvířat, musíme mít alespoň základní
pojem jak o té části duše, kterou mají lidé i zvířata, tak
o té, která je vlastní jenom člověku.
První charakteristiku obou duševních
složek lidského nitra najdeme už v mýtických obrazech Starého
zákona, pod jejichž vlivem se utvářely představy křesťanské,
o které nám především jde. Biblický jazyk užívá pro první
ze zmíněných článků duše slova ,,nefeš``; to původně označovalo
dech nebo vůni a pak se významově rozšířilo i na duši živých
tvorů; v českých biblích se většinou překládá prostě ,,duše``.
V popisu stvoření světa se dovídáme, že nefeš byla dána zvířatům
i člověku; oba druhy tvorů je možno metonymicky nazvat nefeší;
když v Genesis 12,5 čteme, že Abram vzal s sebou i ,,všechnu
nefeš``, kterou získal v Cháranu, míní se tím hospodářská
zvířata i otroci. Židovská tradice nás poučuje, že nefeš označuje
celou skupinu životních a duševních sil, zajišťujících vegetativní
funkce organismu, smyslové vnímání, reakce na podněty, odrazy
počitků, pocity a emoce, zkrátka ,,základní výbavu`` nitra,
bez níž se zvíře ani člověk neobejdou.
Naopak specificky lidský článek duše označuje
v Bibli slovo ,,nešámá``; překládá se různě, jako dech, duch,
duše, mysl. Na rozdíl od nefeše, která patří mezi nejhojnější
starozákonní pojmy, se nešámá vyskytuje v Písmech jen zřídka.
Nikdy není zmiňována v souvislosti se zvířaty --- většinou
se jedná o nešámu lidskou, v několika případech též Boží.
V popisu stvoření světa vdechuje Bůh člověku ,,nešámu života``.
Podle židovské tradice se jedná o onu sílu v člověku, která
je schopna vědomého činu, na konvenci a rutině nezávislého
dobrého skutku, nezištné oběti. Mezi nefeší a nešámou žije
v člověku ještě ,,rúach``, což se nejčastěji překládá jako
duch, ale někdy také jako mysl, rozum, nálada, anebo v původním
významu van, dech, vítr. Rúach je plnost lidského duševního
života s jeho složitými city, myšlenkovými soustavami, ideami
a ideály, nadstavba nefeše a substance, v níž působí nešámá.
Pro naše úvahy není rúach důležitá; stačí nám oba póly ---
nefeš, na jejíž úrovni jsou člověk a zvíře rovnocennými živými
tvory, a nešámá, která pozvedá člověka samotného do božské
výše.
Víme-li, co lidi a zvířata spojuje a co
je rozděluje, zbývá nám ještě popsat jejich vzájemný vztah.
Podobně jako první vymezení jejich shodnosti a rozdílnosti
pomocí pojmů ,,nefeš`` a ,,nešámá``, najdeme i první charakteristiku
vztahu mezi člověkem a zvířetem již na samém počátku Bible,
v mýtické zvěsti o stvoření světa. Samotnému Bohu jsou vložena
do úst slova vymezující postavení lidí vůči ostatním živočichům,
která ve většině novodobých překladů mají přibližně tuto podobu:
,,budou panovat nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem,
nad zvířaty, nad celou zemí i nad každým plazem, plazícím
se po zemi`` (Genesis 1,26). Znamená to snad, že Bible označuje
současný stav, kdy má člověk nad zvířaty takřka neomezenou
moc, jako od počátku a navěky platný a Bohem daný? Už prvním
pohledem do hebrejského originálu zjistíme, že musíme být
mnohem opatrnější.
Problematické ,,budou panovat`` zní v původním
textu ,,jireddú``; z nejméně šesti hebrejských sloves, která
by se dala použít ve významu ,,panování``, si pisatel zprávy
o stvoření vybral právě to nejméně jednoznačné --- ,,r-d-h``,
kmen záhadný významem i etymologicky. Podle některých možná
,,r-d-h`` souvisí ,,j-r-d``, ,,sestupovat``; pak by mohlo
původně znamenat něco jako ,,být nahoře``. Tomu by odpovídaly
i nejstarší překlady do jiných jazyků --- řecká Septuaginta
na tomto místě užívá slovesa ,,archein``, které znamená především
,,být na počátku``, ,,být první`` a až druhotně ,,vést`` nebo
,,vládnout``, latinská Vulgáta sahá po slůvku ,,praeesse``,
,,být před něčím``, přeneseně ,,vést`` či ,,řídit``. Jako
možné překlady dotyčného místa se proto nabízejí třeba ,,budou
první nahoře (vůči zvířatům)`` nebo ,,budou nahoře dříve (než
zvířata)``. Tak nám před očima opět vyvstává obraz, který
jsme načrtli výše --- dva kluci jdoucí na hrušky, z nichž
jeden předešel druhého do koruny stromu.
Už na prvních stránkách Bible se objevuje
vize vztahu člověka a zvířete v celém jeho vývoji. V pátý
a šestý den stvoření dává Bůh povstat živočišnému světu; pátého
dne jsou na řadě plovatci a létavci (Genesis 1,20--23), šestého
dne pozemská zvířata a člověk (Genesis 1,24--31). Lidská bytost
je stvořena ve společném rámci se všemi ostatními nositeli
nefeše, je však vysloven její budoucí úkol --- bude nahoře
dříve než ostatní; teprve v rámci následného ,,utváření``
stvořeného pozemského světa (Genesis 2) získává člověk nástroj
ke splnění tohoto úkolu --- božskou nešámu. Jsou rozděleny
role světového dramatu, jehož dosavadní průběh i budoucí vyhlídky
jsme si popsali v úvodu.
(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2001/2)
|
