Život člověka na zemi odnepaměti provázela
zvířata. Jeho vztah k nim nabýval nejrůznějších podob ---
ať už se však jednalo o plodnou spolupráci nebo o nelítostný
boj, byl tento vztah určován především zevní nutností, již
člověk považoval za danou a nepřemýšlel o ní.
Lovec mířil své šípy na táhnoucí stáda,
protože to byl způsob obživy, jemuž ho naučili předkové; zvířata
současně zabíjel i uctíval, protože si byl vědom toho, že
tah zvěře je řízen mocí vyšší, než je jeho lovecké umění;
lov pro něj ovšem byl vyjádřením vůle této vyšší moci, která
naučila jeho kmen zacházet se zbraní a pravidelně vodila stáda
jeho lovišti. Ještě těsněji byl se svým stádem spjat pastevec;
život stáda byl jeho vlastním životem, velikost stáda jeho
vlastní velikostí; byl členem stáda, který měl vůči stádu
své úkoly a povinnosti; skutečnost, že zabíjel a pojídal jiné
členy stáda, byla součástí jeho postavení ve stádě, daného
odjakživa platným řádem světa. Podobný vztah měl ke svým zvířatům
zemědělec; už mu sice nebyla hlavním zdrojem obživy, ale získala
nový význam pomocníků při práci; nezřídka s nimi spal v jedné
místnosti a v případě nemoci o ně pečoval stejně jako o členy
své rodiny; pokud se k nim někdy choval tvrdě, nebylo to dáno
jeho osobní vůlí, ale složitou pavučinou zvykových pravidel,
která obepínala celý jeho život.
Tento prvotní věcný postoj člověka
ke zvířatům se zpočátku příliš nelišil od postoje vůči jiným
lidem. Ztráta užitkového zvířete a ztráta člena rodiny znamenaly
obdobně velkou ránu osudu; lidé i zvířata byli rovnohodnotnou
válečnou kořistí; kamenné bloky na obrovských stavbách dávnověku
vláčeli bok po boku otroci lidští i zvířecí; přepych, v němž
žil králův oblíbený kůň, si nezadal s přepychem králových
ministrů. Podobně jako zvíře, neměl ani člověk svou individuální
hodnotu; jeho existence měla smysl jen v sociálních souvislostech,
které jediné určovaly jeho práva a povinnosti. Teprve pokrevní
a stavovská příslušnost a postavení v rodině, cechu, domovské
obci či bohoslužebném shromáždění určovaly hodnotu lidského
jedince podobně, jako byla hodnota krávy dána její schopností
dávat mléko a rodit telata nebo hodnota býka podmíněna přítomností
dostatečného množství oplodnitelných krav. Lidé i zvířata
byli součástí jednoho organismu, který dával jejich pozemskému
bytí náplň a cíl.
Pro člověka se tento stav podřízenosti
zvykovému řádu začal oslabovat na sklonku antiky a během evropského
středověku. Nezanedbatelný podíl na tom měla křesťanská představa
o osobní nesmrtelnosti --- zatímco lidé dřívějších dob mohli
doufat v nesmrtelnost jen tehdy, když se dokázali zbavit všeho
osobního a splynout s nadosobním Duchem, přišlo křesťanství
s myšlenkou, že i neopakovatelná osobnost člověka může být
nesmrtelná, že i osobní osud člověka s jeho přehmaty a přešlapy
má svůj nesmrtelný podíl. Nutným důsledkem podobných úvah
byla postupná změna osobního hodnocení člověka --- jeho hodnotu
určovalo čím dál tím méně jeho společenské postavení či užitnost
v rámci předem daného schématu a čím dál tím více jeho jedinečná
osobnost, jeho osobní zacházení s vlastním člověčenstvím.
Tak byl položen základ budoucím deklaracím lidských práv,
myšlenkám rovnoprávnosti bez ohledu na společenské zařazení
či snahám o spravedlivý přístup k sociálně slabším. Člověk
si poznenáhlu začal uvědomovat hodnotu člověka.
Zvířat, která s lidmi sdílela jejich radosti
i strasti, se tento hodnotový posun netýkal. Bylo to pochopitelné
--- důvodem, aby člověk v lidských očích stoupl v ceně, byla
jeho schopnost zacházet se světem nezaměnitelně osobním způsobem
a možnost vědomého utváření vlastního osudu, tedy právě skutečnosti,
které člověka od zvířat odlišovaly. Vztah ke zvířatům proto
setrval na úrovni pragmatického soužití; jeho podoba se však
postupem času začala měnit --- člověk, jehož technické možnosti
postupně rostly, přestával být odkázán na spolupráci
se zvířaty, a místo toho zvířat čím dál tím více prostě využíval.
Dokud dobytek poháněl svou silou čerpadla
k zavlažování polí, vykonával práci, kterou by jinak musel
vykonávat člověk; jakmile pohon čerpadel převzala větrná kola,
hodil se týž dobytek už jen k tomu, aby dával mléko a maso.
Dokud se před vozy zapřahali volové a pro rychlé cesty sedlali
koně, byla tato zvířata pro člověka nenahraditelnými partnery;
když se začaly k těmto pracím používat stroje, začala se zvířata
v očích člověka měnit z partnerů v pouhý pasivní zdroj potravy
a užitkových hmot; zvíře už pro něj nemuselo pracovat ---
stačilo, aby dobře rostlo; z úlohy užitkových zvířat se vytratil
rozměr oduševnělé bytosti a zůstalo jen to, co se očekávalo
i od užitkových rostlin.
Po dlouhá staletí šli člověk a zvíře světem
ruku v ruce. Pak si člověk uvědomil hřivnu, která mu byla
dána do vínku --- osobnost schopnou vědomě vytvářet svůj osud
a cíleně samu sebe proměňovat. Začal pěstovat toto své nadání,
opustil svého souputníka zvíře a vydal se na vlastní cestu
vzhůru. V logickém a spravedlivém pokračování tohoto příběhu
by měl člověk nyní ze svého polepšeného postavení podat ruku
bývalému druhovi a pomoci mu také se pozvednout; místo toho
jej však mnohdy spíše zašlapává do prachu. Někteří tváří v
tvář dnešnímu stavu docházejí k přesvědčení, že k pozvednutí
člověka nad zvířata nikdy nemělo dojít; stávající poměry kladou
za vinu buď všeobecně humanistické civilizaci a kultuře, která
zdůrazňuje hodnotu lidské osobnosti a její jedinečnost vůči
jiným bytostem a věcem, nebo specielně křesťanství, které
mělo na vytvoření této kultury a civilizace lví podíl. Důsledné
řešení založené na těchto názorech by však muselo spočívat
v návratu zpět; museli bychom člověku opět odebrat jeho individuální
práva a jeho osobní hodnotu podřídit pouze jeho společenskému
postavení v rámci celku, který by spravedlivě zahrnoval lidi
i zvířata.
Druhou možností by byla cesta vpřed ---
můžeme se poučit třeba u dvou desetiletých kluků, kteří se
rozhodli vylézt na strom, aby si natrhali hrušky. Na počátku
oba stáli dole pod stromem. Nikdo z nich nebyl dost velký
a silný na to, aby se sám vyšplhal do první rozsochy. Pak
jeden z nich spojil ruce ve stupínek, po němž se druhý vyhoupl
k první velké větvi. Tak nastala nespravedlivá situace ---
jeden byl dole a druhý nahoře --- kterou by samozřejmě bylo
možno řešit i návratem do původní polohy; druhý chlapec by
mohl slézt zase dolů a oba by se spravedlivě ocitli opět pod
stromem. Kluci však zvolili slibnější řešení, když vydrželi
tuto chvíli nespravedlnosti --- ten, který se s pomocí svého
kamaráda dostal do větví, si v nich nalezl pevnou oporu a
pak přitáhl druhého k sobě nahoru. Tak nastal opět spravedlivý
stav, ale oba učastníci byli tentokrát na stromě a hruškám
nadosah. Situace, v níž se nacházejí člověk a zvíře, připomíná
okamžik, kdy první chlapec byl již v koruně stromu, ale nezačal
dosud pomáhat druhému k sobě do výše. Lidé se dostali nahoru;
sice s vypětím vlastních sil a s pomocí shůry, ale rovněž
opřeni o zvířata, která zůstala dole.
Ta nyní čekají na naši iniciativu, na to,
že se pevně zachytíme ve své výši a pak jim podáme pomocnou
ruku. I ona se mají pozvednout tam, kde se nacházíme my. Ovšem
podobně, jako se každý z chlapců dostal na strom jiným způsobem
--- jeden podpírán zdola, druhý tažen shora --- nemohou zvířata
vystoupat na úroveň člověka stejným způsobem, jako se na ni
dostal on. Lidé se pozvedli schopností vědomě utvářet svůj
osobní osud; to je ovšem kvalita specificky lidská, kterou
od zvířat nemůžeme požadovat. Pouhé soucítění se všemi cítícími
tvory, mezi něž zvířata bezpochyby patří, nám také nestačí
--- řeší sice otázku bezcitného zacházení se zvířaty, avšak
nepočítá s jejich pozvednutím vzhůru, asi jako kdyby kluci
na hruškách ve chvíli, kdy jeden stojí nahoře a druhý dole,
řešili situaci tím, že první začne házet hrušky i svému kamarádovi,
který stojí pod stromem. Pomoci by mohl pocit sounáležitosti
lidí a zvířat, ovšem takový, který by člověka nevedl k návratu
do říše zvířat, ale naopak k pocitu odpovědnosti za vzestup
bratří, které jsme zanechali dole. Snaha dobrat se tohoto
pocitu bude proto východiskem našich dalších úvah.
Vedle obecně položené otázky po budoucím
vzestupu zvířat, která se obrací k lidstvu jako celku, se
vtírá otázka, týkající se především křesťanů a křesťanské
kultury --- na pozvednutí člověka nad zvíře mělo totiž lví
podíl právě křesťanství se svým pojetím lidské osobnosti jako
jedinečné a neopakovatelné, se svým důrazem na vědomé sebeutváření
člověka, se svým vysokým hodnocením osobní odpovědnosti. Je-li
co k čemu, mělo by křesťanství být schopno podnítit i druhý
krok --- pozvednutí zvířete k člověku. Je zřejmé, že splnění
tohoto úkolu bude vyžadovat ještě dlouhá vývojová údobí a
že nemůžeme od nikoho, ani od křesťanů, vyžadovat okamžitou
změnu stavu věcí. Můžeme se však oprávněně ptát, zda je křesťanství
schopno poskytnout hlediska k pochopení současné situace zvířat
jako pouhého přechodného stavu a nabídnout takovou cestu k
budoucímu osvobození zvířat, která by přirozeně navazovala
na probíhající osvobození člověka. Tato otázka se proto stane
naší vůdčí myšlenkou při hledání nového vztahu mezi člověkem
a zvířetem.
(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2001/2)
|
