Reinkarnace je v módě. Není nesnadné
najít dnes psychologa, který vás provede vašimi minulými životy
pomocí hypnózy, nebo gurua, který to zvládne i bez ní. Už
i v menších městech narazíte na karmické poradny, a mezi ezoterickou
smetánkou patří k dobrému tónu být znovuvtělením královny
ze Sáby, svatého Františka nebo aspoň Perchty z Rožmberka.
Nezaujatý současník, který to všechno
vidí a slyší, ale sám o reinkarnaci zatím moc nepřemýšlel
--- a takových je navzdory reinkarnační konjunktuře většina
--- má nejlepší důvody k pořádné skepsi. Vždyť zpravidla stačí,
aby se zeptal tří různých jasnozřelců, a už má tři zcela odlišné
verze svého minulého života. Nebo aby si spočetl, kolik je
právě na světě znovuvtělených Césarů, Maří Magdalén či Janů
Ámosů Komenských, a jak málo naproti tomu bezejmenných mužů
a žen z lidu, nevolníků, kteří nikdy nespatřili sousední vesnici,
nebo dětí, které předčasně skosila spála.
Tuto oprávněnou skepsi dodatečně posiluje
skutečnost, že myšlenka opětovných životů v pozemském světě
nepatří ke všeobecně vžité kulturní tradici českých zemí.
Řada odpůrců proto vedle poukazu na blouznivé výstřelky některých
propagátorů reinkarnace sahá k tvrzením, že se jedná o myšlenky
české (resp. evropské) kultuře zcela cizí a pro zdejšího člověka
nevhodné, ne-li škodlivé. Na obou stranách rostou barikády
a otázka reinkarnace je obklopena atmosférou, v níž se jen
stěží dá věcně diskutovat.
Reinkarnace a Bible
V dané souvislosti nás sotva překvapí, že
odpůrci reinkarnace nacházejí své nejpevnější bašty uvnitř
tradičních křesťanských církví. Ty se cítí být vyzvány k boji
už skutečností, že myšlenka reinkarnace nezapadá do navyklých
schémat kulturní tradice, za jejíž ochránkyně se církve nezřídka
považují. Navíc se reinkarnační myšlenka týká lidské duše,
tedy stěžejní oblasti náboženského působení, a tak vnuká pocit
podezřelé konkurence.
Hlavní argumenty proti myšlence opětovných
pozemských životů, které lze slýchávat z církevní strany,
se týkají tří oblastí. První jsou výše zmíněné kulturní souvislosti
reinkarnačního učení --- namítá se, že reinkarnace je prý
zcela cizí hebrejskému myšlení, z nějž křesťanství vychází,
resp. myšlení ,,západního člověka`` vůbec. Druhá oblast námitek
se týká samotného křesťanského učení --- myšlenka znovuvtělení
prý redukuje osobnost člověka nad míru teologicky únosnou
a souvisící učení o karmě prý odporuje myšlence o vykoupení
člověka božskou milostí. Třetí oblastí, na niž se námitky
soustředí, je údajná protibibličnost reinkarnačního učení.
Poslední skupina argumentů se dá vyvrátit
nejsnadněji --- v celé Bibli se totiž nemluví ani pro reinkarnaci,
ani proti ní. Při troše snahy se dají samozřejmě obě pozice
do určitých biblických míst vinterpretovat, právě tak, jako
se z příběhu o zastavení slunce (Jozue 10,13) ve středověku
odvozovalo, že Slunce musí obíhat kolem Země a heliocentrický
názor že je protibiblický. Bible se však o astronomickém poměru
mezi Sluncem a Zemí nevyjadřuje; na daném místě se jí nejedná
o popis sluneční soustavy, nýbrž o Jozuův boj a o důkaz Boží
moci; posouzení vztahu vesmírných těles přenechává astronomům.
Právě tak se ale Bible vyhýbá i jasnému vyjádření o reinkarnaci.
Všechna místa, která bibličtí odpůrci reinkarnace interpretují
jako doklady svého názoru, mluví v kontextu o něčem úplně
jiném a dají se stejně dobře vykládat i naopak. Výborným příkladem
je právě místo, v němž biblicisté vidí nejjasnější vyvrácení
reinkarnace, tedy verš 9,27 v dopise Židům, který Kraličtí
překládají: ,,A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom
bude soud, tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení
mnohých lidí hříchů.`` Jednak zde totiž autor nemluví o otázce
reinkarnace, nýbrž o dostatečnosti Kristovy oběti pro spasení
lidstva, jednak je ze souvislosti zřejmé, že slovo ,,jednou``
(,,hapax``) zde neznamená počet možných smrtí, nýbrž skutečnost,
že člověk jednou propadl smrti a byl podroben Božímu soudu,
a tudíž stačí, že se i Kristus jednou obětoval.
Jedinečnost lidské osobnosti
Těžší je vypořádat se s argumenty teologickými.
Přeryv mezi jednotlivými životy je totiž tak výrazný, že se
osobní identita člověka, tedy veličina pro křesťanský postoj
ke světu náramně důležitá, zdá na první pohled zcela ztracená:
Člověk byl v minulém životě někým zcela jiným, měl jiné tělo,
jinou mateřštinu, jiné pohlaví, jiné společenské postavení,
a navíc si nic z toho v tomto životě nepamatuje. Pro křesťanské
pojetí je ale nezbytné, aby byl člověk osobností, která je
schopna své konání vědomě řídit a nést za ně odpovědnost.
Jak je to možné, když je v každém životě všchno úplně jinak?
Odpověď, že lidské ,,já`` je i v novém životě totéž, tazatele
sotva uspokojí, protože si svou osobnost zbavenou všech konkrétních
znalostí a dovedností, názorů a zvyků, zálib a pocitů zpravidla
neumí dost dobře představit.
Život sám nám však ukazuje, že všechny tyto
duševní veličiny, které běžně považujeme za nezbytné pro zachování
lidské identity, mohou mnohdy chybět i v případech, kdy o
zachování identity není pochyb. Představme si třeba člověka,
který v opilosti někoho zranil, ale po vystřízlivění si už
na nic nepamatuje. Zapomnění ho nezbavuje odpovědnosti za
jeho čin; zranění druhého člověka je nepopiratelná skutečnost,
svědkové neblahé události vypovídají o jeho zavinění. Vlastní
vzpomínka na tuto událost mu chybí, ale svět kolem něj o ní
svědčí jasně a spolehlivě. Může se sice vzpouzet, odmítat
odpovědnost, popírat svou vinu, ale tím na věci nic nezmění;
anebo může svou odpovědnost uznat a snažit se nyní vědomě
svůj skutek napravit, nakolik je to možné.
Podobně si můžeme představit i souvislost
minulých pozemských životů s životem nynějším --- osobní paměť
se ztrácí, ale svět svědčí o minulých skutcích, t.j. člověk
má svou karmu, s níž se musí vypořádat. Osobní odpovědnost
je zachována, člověk má možnost i přes přeryvy mezi jednotlivými
životy vést vědomě své konání. Přirovnání opilecké ztráty
paměti k reinkarnaci je samozřejmě velmi nedokonalé. Opilec
si sice po vystřízlivění nic nepamatuje, ale je stále sám
sebou ve shodě s běžnou představou --- má totéž tělo, tytéž
zvyky a sklony, tytéž city a myšlenky jako předtím. Při znovuvtělení
se však i toto všechno ztratí --- dá se pak skutečně mluvit
o jedné osobnosti, která prochází více životy? Není to prostě
jen řada zcela různých lidí, z nichž vždy následující pyká
za provinění předchozího, ale kteří jinak nemají nic společného,
jsouce spojeni jen naší bujnou fantazií?
I na tuto námitku nám odpovídá život sám:
Ať pohlédneme na jakoukoli z vlastností duše, jejichž spojitost
je při znovuvtělení přerušena, nalezneme kolem sebe lidi,
kteří zažili během jediného života podobný přeryv. Pomysleme
na milióny uprchlíků, kteří museli opustit životní situaci,
v níž se nacházeli, přišli o majetek i o své blízké, ztratili
svou společenskou identitu a přesto si zachovali identitu
osobní; na tisíce lidí, kteří se následkem úrazu nebo nemoci
ocitli ve zcela nové situaci tělesné, a přesto zůstali identičtí
sami se sebou; na lidi, kteří prodělali duchovní zážitek,
který zcela změnil jejich postoj ke světu, a přece zůstali
osobně titíž; na ty, kdo ztratili paměť vlivem úrazu nebo
ve stáří, a přesto dále působili jako tytéž osobnosti. I při
sebevětším osudovém přeryvu totiž zůstane něco v člověku zachováno,
něco, co není dáno obsahem jeho paměti, jeho znalostmi, představami,
city a sklony, ale co se projevuje v základech postoje ke
světu, ve schopnosti vypořádávat se se svým osudem, v náladě
mezilidských vztahů.
Spousty lidí v dnešní době během jediného
pozemského života prodělávají tak zásadní vnitřní vývoj, že
jejich názory, city a zvyky na začátku jejich dospělosti a
na konci jejich života se liší více, než duše dvou zcela různých
lidí na opačných stranách zeměkoule. Jejich životem se však
táhne červená nit, stopa celistvé a nezaměnitelné osobnosti,
která prochází nejrůznějšími stavy duchovního vývoje, zevně
v každou chvíli k nepoznání jiná, ale v jádru své bytosti
stále táž. Nechceme-li takovýmto lidem upírat jejich osobní
identitu, nemůžeme o ztrátě identity mluvit ani v případě
znovuvtělení.
Karma a milost
Druhá oprávněná teologická námitka vůči
reinkarnaci se týká vztahu mezi zákonem karmy a působností
Kristovy oběti. Zákon karmy je morální formou zákona akce
a reakce: Cos učinil, musíš odčinit. Skutky vykonané v minulém
životě zasluhují pozitivní či negativní odplatu; ta se projeví
jako výchozí bilance života příštího. Člověk putuje z života
do života, svými chybami se učí, jeho bilance je čím dál tím
lepší, až jednou dosáhne dokonalosti.
V zásadním rozporu s touto představou se
zdá být pojetí křesťanské: Lidstvo v pravěku svého vývoje
padlo do hříchu, jeho přirozenost je porušená; ať se člověk
snaží sebevíc, jeho provinění se vrší jedno na druhé, odčinit
se dá jen malá část --- zloděj může vrátit peníze, které ukradl,
ale nemůže smýt trápení, které okradenému způsobil, a ani
sebepolepšenější vrah nedokáže vrátit život své oběti. Ovšem
ani člověk, který nezabíjí, nekrade a nelže, se nedokáže vyprostit
z kletby nenapravitelné viny --- kolika lidem během svého
života způsobí trápení zcela nechtěně, třeba dobře míněným
slovem, které druhý špatně pochopí, kolik životního prostředí
zničí jen tím, že se narodí do naší dnešní společnosti a že
v ní byť jen skromně žije! Ano, možná se dá vyhnout této narušené
společnosti, stáhne-li se člověk do poustevny v hlubokém lese
a bude-li se nadosmrti živit kořínky, možná lze dosíci dokonalosti,
stráví-li člověk dny a noci v modlitbách a meditaci. Taková
nenarušenost a dokonalost je však klamná, protože zapomíná,
že i nevykonaný dobrý skutek či zanedbaná pomoc bližnímu vytváří
vinu a že už tím, že jsme se narodili a byli přinejmenším
určitou dobu živeni a vychovánáni, máme vůči ostatním lidem
dluh, z něhož se nelze jen tak vyvléknout. Ať chceme či nechceme,
jsme spjati s celým lidstvem, ale tím máme i podíl na proviněních
lidstva vůči Bohu, přírodě i lidem. Křesťanství v této souvislosti
mluví o ,,dědičném hříchu``, o vině, která na nás spočívá
už tím, že jsme lidé, jako dědičná choroba, kterou předáváme
svým dětem v plné síle, ať už jsme osobně dosáhli sebevětších
vnitřních pokroků.
Proti tomuto na první pohled beznadějnému
obrazu světa však křesťanství staví skutečnost Boží milosti.
Bůh shlíží na padlé lidstvo a na svět, který se vinou lidstva
řítí do záhuby, a sesílá na svět své tvůrčí Slovo, svého jednorozeného
Syna, aby světu pomohl. Ne za naše zásluhy, ale prostě proto,
že nás miluje. Kristus na sebe bere naše hříchy a umírá na
Golgotě, aby po třech dnech smrt přemohl, aby zrodil sílu,
která dokáže i nejhlubší pád proměnit v nový vzestup. Můžeme-li
se stát dokonalými, pak jedině tak, že se spojíme s touto
silou Kristovou. Nakolik jsme spojeni s Kristem, natolik jsme
osvobozeni od zděděné viny, od pout naší porušené přirozenosti.
V Kristu prožíváme ,,znovuzrození`` (pozor, nezaměňovat se
znovuvtělením) --- místo hříchu, kterému jsme dosud otročili,
dostáváme Krista jako nového Pána, jsme noví lidé, minulá
vina už nad námi nemá moci.
Učení o karmě a křesťanské učení se zde
zdají být zcela nesladitelné: Na jedné straně stojí nevyhnutelný
následek vlastních činů, na druhé straně osvobození ode vší
nevyhnutelnosti skrze spojení s Kristem (čili víru, jak toto
spojení v křesťanství obyčejně nazýváme). Na jedné straně
dokonalost získaná dlouhodobým vlastním úsilím, na druhé straně
dokonalost vzniklá podílem na dokonalosti Boží.
Rozpor můžeme vyřešit pomocí stejného postupu,
jaký jsme použili v otázce kontinuity lidské osobnosti ---
pohlédneme na otázku karmy, tedy následků vlastních činů,
během jediného pozemského života. Představme si nejprve, že
si člověk od někoho vypůjčil peníze. Ať je křesťan nebo pohan,
je povinen peníze v určenou dobu vrátit; víra v Krista ho
od této povinnosti rozhodně neosvobozuje. Tedy vidíme první
oblast, kde může typicky působit zákon karmy, aniž se dostane
do rozporu s křesťanským učením o osvobození --- povinnost
vyrovnání našich hmotných či morálních dluhů vůči jiným lidem
a tvorům, vůči společnosti, přírodě a světu.
U dluhu můžeme samozřejmě doufat v to,
že nám věřitel dluh odpustí. Doufáme proto v odpuštění jiných
lidí, a samozřejmě též v odpuštění Boží, protože Bůh je Pánem
veškerenstva, a jakýkoli dluh vůči komukoli nebo čemukoli
je i dluh vůči Němu. Zde se však dostává ke slovu otázka spravedlnosti
a správnosti: Je kupříkladu možné odpustit vraždu vrahovi,
který svého činu nelituje a má v plánu vraždit i nadále? Křesťanská
tradice mluví v této souvislosti o ,,účinné lítosti`` jako
o nutném předpokladu odpuštění. Ještě těžší předpoklad jmenuje
Kristus sám, když vyučuje učedníky modlitbě: ,,Neodpustíte-li
lidem, ani Otec váš vám neodpustí.`` Podmínkou odpuštění je,
že dlužník sám udělal vnitřní krok, k němuž by jinak byl donucen
splácením dluhu. A tady vidíme další oblast, kde se zákon
karmy a myšlenka osvobození Kristem nevylučují, ale doplňují
--- kde je chybující člověk dosud v zajetí svých chyb nebo
si v nich dokonce libuje, tam platí železný zákon splácení
dluhu do posledního měďáku; kde chybující rozpozná své chyby
a vnitřně je přemůže, tam se otvírá brána osvobození.
Neznamená to ale, že Boží milost je omezená,
že platí jen pro ty, kdo své nedostatky přemohou vlastní silou?
To by přece bylo neslučitelné s křesťanským učením; musí tedy
křesťan nakonec představu karmy přecejen zavrhnout? Nikoli.
Uvedené omezení totiž není dáno omezeností Boží milosti, nýbrž
závisí jen na tom, jakou měrou člověk užívá svobodné vůle,
která mu byla dána. Nakolik se sami chceme osvobodit od pout
pozemské nutnosti, nakolik se v tomto smyslu otevřeme osvobozující
Boží moci, natolik jsme svobodni. Spaseni jsme milostí Boží,
spása je nám dána a jen čeká na to, abychom ji přijali. Cesta
k jejímu přijetí však může být namáhavá anabáze, klopotná
stezka vědomého sebeproměňování. Karma a milost se vzájemně
doplňují --- a to bez ohledu na to, zda počítáme s jediným
pozemským životem, nebo s opakovaným znovuvtělováním.
Od inkulturace ke kultuře rozhovoru
Nedá-li se z křesťanské pozice proti myšlence
reinkarnace namítat nic biblicky ani teologicky, zbývá již
jen otázka, zda reinkarnace neodporuje židovskému nebo řecko-evropskému
myšlení, tedy oběma ideovým zdrojům křesťanství. Kdyby se
ukázalo, že je s nimi neslučitelná, museli by její obhájci
buď zcela opustit půdu křesťanství, nebo popřít celé dosavadní
křesťanské dějiny jako slepou uličku vývoje.
Už zběžný pohled na některé momenty evropské
kultury a židovství však ukáže, že takovýto drastický krok
nehrozí. V řecké filosofii spatřujeme myšlenku opětovných
životů na zemi už u Platóna a jeho následovníků, tedy již
dlouho před nástupem křesťanství. V křesťanské éře pak nacházíme
znovuvtělování přinejmenším jako naznačenou možnost u vícera
osobností --- nejlepším příkladem je církevní otec Órigenés,
k němuž se ještě vrátíme. A konečně můžeme jmenovat osvícenského
filosofa Gottholda Ephraima Lessinga, v jehož traktátu Výchova
lidského pokolení (1780) se myšlenka reinkarnace objevuje
jako nutný důsledek křesťanského pohledu na dějiny světa,
a to jasně zformulovaná a podložená fundovanou úvahou.
V Židovství se setkáváme s myšlenkou opětovných
pozemských životů v daleko bohatší míře, než v křesťanství.
Pravděpodobně nejstarším svědectvím o ní je Órigenova zmínka
o ,,tajných naukách`` Židů, která dokládá, že na počátku třetího
století se v židovství o reinkarnaci přinejmenším mluvilo,
byť nevíme, nakolik byla uznávána. Zcela jasně vyslovena a
popsána je reinkarnace v dílech středověkých kabalistů, kteří
tvrdí, že se jedná o učení, které zastával už Mojžíš. Bez
znovuvtělování by bylo nemyslitelné rovněž celé chasídství,
tedy nejvýznamější nábožensko-obnovné židovské hnutí posledních
staletí; z chasídských kruhů pochází i přední současný badatel
o reinkarnaci Yonassan Gershon, známý svými výzkumy o nových
vtěleních obětí holokaustu.
Tím jsme ovšem vyčerpali všechny věcné argumenty,
kterých může odpůrce reinkarnace užít. Reinkarnace se ukazuje
jako ,,pro křesťana nezávadná``; nic nemluví proti tomu, aby
si i zcela tradiční křesťan zkusil některá záhadná biblická
místa vyložit pomocí reinkarnační myšlenky. Současně se ale
na obzoru objevuje nové nebezpečí --- reinkarnační interpretace
některých biblických míst jsou až svůdně logické, pročež vykladač
nezřídka zapomene, že jakkoli je znovuvtělování z hlediska
křesťanství možné, není nutným obsahem křesťanského poselství.
Mnozí křesťanští zastánci reinkarnace se pak začínají podobat
svým odpůrcům --- kdo nevěří v opětovné životy, není pro ně
správný křesťan. Reinkarnaci začínají nacházet v Bibli na
každém kroku, a pokud se jim zdá, že někde chybí, obviňují
církev, že biblické texty zmanipulovala a nechala zmínky o
reinkarnaci vyškrtat. Seriózními odpůrci reinkarnace jsou
pak zcela právem obviněni z blouznění, myšlenka znovuvtělování
opět získává punc humbuku, věcná diskuse se stává nemožnou.
Obranou proti tomuto nebezpečí nám může
být právě poznaná nezávislost křesťanství a reinkarnace. Víme-li,
že křesťanství bez reinkarnace je právětak myslitelné, jako
křesťanství s reinkarnací, proměňuje se náš názorový odpůrce
v diskusního partnera, vedle nějž můžeme klidně sedět u oběda
nebo v kostele. Víme-li, že spása našeho protějšku nezávisí
na jeho vztahu k otázce opakovaných pozemských životů, ztrácíme
nutkání přesvědčit ho o své pravdě za každou cenu. Vezmeme-li
si tyto poznatky k srdci, otvírá se pole věcné rozpravě.
Cesta církevníkova
Za první pokus o věcnou křesťanskou diskusi
o možnosti opakovaných pozemských životů vděčíme člověku,
jehož vliv na formování a vývoj učení křesťanské církve byl
mnohem mohutnější, než si tradiční teologie běžně přiznává
--- církevnímu otci Órigenovi (185--254). Tuto diskusi nacházíme
v jeho komentáři k Janově evangeliu, jakoby mimochodem připojenu
k pojednání o otázce vztahu mezi Janem Křtitelem a Eliášem;
tím je i dána její určitá kusost. Autor sám dodává, že dotčené
otázky by si zasloužily samostatného pojednání; nakolik však
otázky reinkarnace dále rozpracoval, nedokážeme už dnes posoudit,
protože tři století po Órigenově smrti byly některé články
jeho učení prohlášeny za bludy a jeho spisy byly hromadně
ničeny, takže jich dnes známe pouze malou část. Právě svou
stručností a bezprostředností je však diskuse v komentáři
k Janově evangeliu cenná; právě to ji činí určitým praobrazem
všech podobných diskusí v pozdějších dobách.
V rozpravě se hlásí o slovo nejprve přívrženec
reinkarnace. Jeho diskusním protějškem je ,,církevník`` (ekklésiastikos),
tedy člověk, který má k církvi podobný vztah jako zahradník
k zahradě --- člověk, který o církev pečuje a kterému záleží
na jejím zdraví a kráse i na tom, aby byla užitečná světu.
Konkrétní argumenty obou účastníků rozpravy se opírají především
o doslovné citace z Písma, tedy pro nás dnes --- pokud nejsme
bibličtí fundamentalisté --- nejsou tak bezprostředně přesvědčivé.
Podnětný je pro nás jednak způsob diskuse, jednak celkové
pojetí diskutované otázky: Oba diskutující se ukazují jako
umírnění a rozumní; po teatrálních proklamacích a nevěcném
osočování, jak je známe z diskusí o reinkarnaci dnes, není
v Órigenově komentáři ani stopy. Přívrženec reinkarnace se
snaží dokázat, že myšlenka znovuvtělování se dá vyčíst z Písma;
protože se jedná o vztah mezi prorokem Eliášem a Janem Křtitelem,
nabývá tato myšlenka potažmo významu i pro pochopení Kristova
příchodu vůbec. Církevník tvrdí, že reinkarnace není z Písma
dokazatelná. Všechna místa, která se zdají vypovídat o reinkarnaci,
se dají vyložit i jinak, byť to mnohdy vyžaduje složité myšlenkové
konstrukce. V tomto smyslu také pasáž o reinkarnaci končí
--- reinkarnace není nutná, křesťanské učení se bez ní obejde.
Církevník ji ovšem nezavrhuje, ale dospívá
ke skupině zajímavých otázek, které v souvislosti s reinkarnací
vyvstávají. Z textu ovšem hned vysvítá, že tyto otázky patří
spíše do filosofie, psychologie a antropologie; pro křesťanské
poselství nejsou prvořadé. Autor je tedy odkládá stranou a
pokračuje v tom, oč mu vlastně šlo --- ve výkladu Janova evangelia.
Zvláštní zakončení diskuse, kdy není možno rozlišit, co říká
diskusní postava církevníkova a co autor sám, i názorový vývoj
církevníkův, který na začátku myšlenku znovuvtělování ,,odmítá
coby lež`` a na konci dospívá k otázkám, které by člověk odmítající
tuto myšlenku ,,coby lež`` sotva položil, i skutečnost, že
Órigenés sám se častěji ve svých spisech označuje za církevníka
(ekklésiastika), nás nechávají tušit, že církevník zde zastupuje
samotného autora. A právě tím je pro nás Órigenův komentář
tak cenný --- jako svědectví o osobní cestě člověka, o názorovém
zápasu ve vlastním nitru křesťanského teologa.
Otázka reinkarnace je dnes nadmíru aktuální;
světonázor, který chce dostát skutečnostem dnešní doby, se
jí musí chtě nechtě zabývat. Po téměř osmnácti stoletích tak
nabývá na aktualitě i Órigenovo pojednání. Jeho vnitřní cesta,
která osvobozuje myšlenku opětovných pozemských životů od
tlaku dogmatu, se stává vzorem pro dnešního křesťana i pro
křesťanstvo jako celek.
Podobně jako otázka, zda Slunce obíhá kolem
Země, nebo naopak, nepatří ani otázka reinkarnace do věrouky,
ale do vědy. Teprve tam, oproštěna od dogmat zastánců i odpůrců,
se může stát nosnou myšlenkou přesného bádání o dosud jen
v náznacích poznaných vrstvách lidské duše, lidských vztahů,
lidské společnosti. Órigenova cesta, spojující nejhlubší a
nejživější víru s nezaujatým vědeckým poznáním duchovních
skutečností, tak může přinést plody, které nebudou k užitku
jen úzké vrstvě teologů a filosofů, ale opravdu celému lidstvu.
(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2000/1)
|
|
