Tisíce zbytečně poražených zvířat
a hořící hromady jejich těl, to jsou obrazy, které již po
několik měsíců provázejí evropské dění. Ve snaze najít vhodná
slova mluvili komentátoři těchto událostí občas o ,,hekatombách
zabitých zvířat`` nebo o ,,zvířecím holokaustu``; sotvakdo
z nich přitom tušil významovou hloubku takovýchto označení
--- ,,hekatomba`` i ,,holokaust`` jsou totiž odborné výrazy
z náboženské praxe.
Obě slova jsou řecká. První je odvozeno
od číslovky ,,hekaton`` (,,sto``) a znamenalo rituální oběť
původně přesné stovky, později jakéhokoli většího počtu zvířat;
vždy se však jednalo o oběť mimořádně velkolepou či slavnostní.
Druhý výraz pochází ze slov ,,holos`` (,,celý``) a ,,kaustos``
(,,spálený``) a sloužilo původně k označení oběti, při níž
se tělo zvířete nedělilo na díl určený ke spálení a díl určený
k obětní hostině, ale spálilo se vcelku; i taková oběť měla
majestátnější, slavnostnější nádech, protože náležela bohům
celá, bez toho, aby z ní ujídali kněží nebo účastníci rituálních
hodů.
Někdo může namítnout, že novináři, kteří
dnes používají slova z odborného slovníku obětních kněží dávnověku,
tento jejich původní význam určitě na mysli nemají --- o ,,hekatombách``
se mluví proto, že to náramně pádně zní, a ,,holokaust`` zase
připomíná Hitlerovo vyhlazovací tažení proti Židům s jeho
hromadným vražděním a hořícími hromadami těl. Dá se vskutku
předpokládat, že novináři volbou označení pro současné události
nezamýšleli navozovat asociace s pohanskou bohoslužbou; objevení
těchto výrazů v souvislosti s děním posledních měsíců je však
zajímavý úkaz, který může mít v kontextu dalších úkazů vysokou
vypovídací hodnotu. Z pouhého označení nemůžeme usuzovat na
charakter událostí; avšak i pouhé označení nás mimoděk může
dostat na stopu vedoucí k pochopení jejich podstaty.
K jakékoli oběti nedílně patří určitá hodnota,
které se obětník vzdává ve prospěch božstva; kdyby člověk
obětoval jen věci, které jsou pro něj bezcenné, o žádnou oběť
by se nejednalo. Vybíjení zvířat u příležitosti epidemie slintavky
a kulhavky toto kritérium naplňuje --- z různých variant zacházení
s nákazou byla zvolena ta, při níž zahyne nejvíce nevinných
tvorů, z drtivé většiny plnohodnotných a zdravých. Odmítnuty
byly myšlenky očkování zvířat nebo vědomého posílení jejich
přirozené schopnosti vypořádat se s chorobou řízeným šířením
nákazy, tedy varianty, při nichž by zvířat zemřelo daleko
méně a při nichž by nákaza postupně ztratila svou nebezpečnost.
Zajisté, ke zvolení právě tohoto postupu
vedly určité důvody --- obě zvířatům příznivější varianty
by vyžadovaly, aby se na minimum omezily dálkové transporty
zvířat, protože nakažené zvíře se jen těžko poznává od toho,
které dostalo vakcínu nebo si vytvořilo své obranné látky,
a aby se celkově zlepšily podmínky chovu zvířat, protože jen
tělo přirozeně a zdravě žijícího zvířete je schopno efektivně
bojovat s nákazou. Tyto důvody však jen posilují naše podezření
--- jako správná oběť nesmí přímo sloužit obětníkovi, ale
být ku prospěchu především božstvu a lidem přinášet užitek
nanejvýš zprostředkovaně, skrze přízeň božstva, tak zvolený
postup proti slintavce a kulhavce neslouží lidem, ale současnému
systému živočišné výroby. Ze zachování otřesných podmínek
chovu zvířat plyne pro člověka jen uměle udržovaná nadměrná
spotřeba masa, a to navíc masa kontaminovaného hormony a antibiotiky
--- je nám tedy především ke škodě. Profitovat můžeme jako
spolupodílníci masozpracujícího průmyslu a odvětví s ním spojených,
tedy prostřednictvím jedné z manifestací božstva.
Inu dobrá, můžeme si říci, vybíjení a pálení
dobytka je oběť za udržení našeho zavrženíhodného způsobu
zacházení se zvířaty; můžeme však oprávněně mluvit o rituálu?
Rituální obětní úkon by přece měl být něco velebného, něco,
co vzbuzuje nábožný úžas a posvátné mrazení v zádech --- dá
se však rituálem nazvat nechutný řemeslný masakr, jemuž ani
nemáme chuť přihlížet? Hořící hromady pobitých těl ovšem vzbuzují
strach, tedy zlým božstvům vlastní podobu posvátné bázně;
úkony řídí a provádí vybraná skupina lidí ve zvláštních oblecích
--- jako kněží božstva a jejich pomocníci, odění do bohoslužebných
rouch. Ani kosmická velebnost těmto rituálům neschází: infračervené
družicové snímky Evropy ukazují v posledních měsících dva
obrovské zdroje tepla, které svou mohutností výrazně přesahují
všechny ostatní --- jedním z nich je soptící Etna, druhým
hořící hranice zvířecích těl v Británii.
Pořádnému božstvu by však ani to všechno
ještě nemělo stačit; samotné provádění nákladných obětí, byť
je provádí kněžstvo, jež žije z veřejných prostředků, ještě
nezaručuje účast srdcí celého lidu. Čas od času se musí konat
rituál, který zasáhne i ty, kdo jinak obětem nepřihlížejí,
rituál, jehož se zúčastní všichni, nebo aspoň dostatečné množství
k tomu, aby bylo možno službu božstvu označit za věc nás všech.
Jako kupříkladu v hinduismu vedle každodenních obětí, které
vykonávají bráhmani a které nevyžadují nutně účast lidu, probíhá
zpravidla jednou ročně slavnost, kdy nejširší zástupy provázejí
sochu boha na její okružní cestě městem, můžeme očekávat,
že naše krvelačné božstvo, které se nechává uctívat obřími
obětními hranicemi, si o to spíše občas vyžádá všelidový rituál.
Ten jsme ovšem zažili také: vzpomeňme si na období, kdy každý,
kdo překračoval naše státní hranice, byl nejprve vyzván k
přípravné očistě --- snědení nebo likvidaci všech masných
a mléčných výrobků --- a pak k rituálnímu přechodu přes desinfekční
rohože; z hygienického hlediska se jednalo o úkony naprosto
neúčinné, protože nikdo nedesinfikoval podlahy vlaků či aut,
nikdo se nestaral o právětak použitou obuv v zavazadlech cestujících
a nikdo nevyzýval k očistě lžiček, jimiž přijíždějící dojedli
své poslední německé jogurty.
Leč i bez těchto mimořádných slavností má
naše božstvo zaručeny denní úlitby od všeho lidu. Staráme
se o ně svorně my sami, když úzkostlivě pěstujeme doktrínu
o tom, že lidé ke svému životu potřebují maso, ba spousty
masa. Tolerujeme svým politikům a úředníkům, že pomáhají udržovat
spotřebu živočišných bílkovin na co nejvyšší míře bez ohledu
na skutečnou potřebu; drtivá většina z nás se bez odporu účastní
této mašinerie v roli spotřebitelů. Situace připomíná jiný
druh oběti, který dobře známe z mnoha náboženství --- obětní
hostinu, kdy lidé přijímají stravu, které nemají nutně zapotřebí,
ale která je spojuje s božstvem, jež je neviditelně přítomno
jejich stolování. K občasnému oživení této každodenní praxe
pak slouží oběti jiného typu, kupříkladu výše zmíněné holokausty;
ty totiž neznáme jen z minulých měsíců --- mnohý z nás si
jistě vzpomene třeba na prasečí mor před pár lety.
Nevelká hrstka blouznivců, kteří se rituálů
neúčastní a místo vepřového a hovězího kupují kapustu a květák,
božstvu zpravidla tolik nevadí, pokud veřejně nenapadají oficiální
doktrínu a její projevy; pro případ potřeby mají vyznavači
božstva proti rebelům v záloze celou škálu prostředků od veřejného
zostuzování až po státní donucovací aparát --- občas je nutný
exemplární zásah k zastrašení těch, kdo by snad jinak mohli
rozšířit řady odpůrců. Takový zásah jsme mohli v nedávné době
sledovat na případu paní Boženy Vinické z Prahy, babičky pečující
o čtyřletého vnuka, který jí byl soudem svěřen do péče ---
v říjnu minulého roku, právě v době, kdy u nás nejvýrazněji
sílily obavy z masa ,,šílených krav`` bylo na popud obvodního
úřadu zahájeno soudní řízení za zrušení pěstounské péče s
odůvodněním, že babička je vegetariánka a nedává vnoučkovi
maso.
Případ se naštěstí včas dostal do sdělovacích
prostředků a do rukou organizací na ochranu lidských práv;
pravděpodobně této skutečnosti vděčí paní Vinická za to, že
po měsících strachu a úřední šikany dostala pěstounství čtyřletého
Zbyňka potvrzeno a do péče jí byl svěřen i Zbyňkův mladší
bratříček Pavel. Přes šťastný konec však případ ukazuje, že
božstvo je odhodláno ke všemu, aby si udrželo moc; výmluvný
je znalecký posudek o neškodnosti bezmasé stravy, na jehož
základě byl malý Zbyněk babičce opětovně přiznán --- lékař,
který jej vypracoval, zdůrazňuje, že ,,posudek se týká pouze
tohoto jediného a jedinečného případu a nelze jej tudíž zobecňovat``;
božstvo se milostivě vzdalo jednoho drobného vítězství, ale
jinak neustoupilo ani o píď.
Křesťan, který žije uprostřed těchto událostí,
stojí před otázkou, jak se k nim postavit ze svého křesťanského
přesvědčení --- podobnosti s pohanskými kulty jsou zarážející,
počínaje obětními hranicemi a konče tažením proti těm, kdo
se odmítají klanět. Před obdobnou otázkou stáli křesťané už
mnohokrát; poprvé už po několika letech působení křesťanství
--- zatímco na úplném počátku bylo křesťanství záležitostí
výhradně vnitrožidovskou a křesťané tudíž se samozřejmostí
dodržovali Mojžíšův zákon, postupem času přibývalo těch, kdo
se obrátili ke Kristu, aniž by předtím byli židovského vyznání;
o otázce, nakolik má být Tóra závazná i pro ně, rokovala apoštolská
synoda v Jeruzalémě, a dospěla k názoru, že postačí, když
se pohanští křesťané vyvarují ,,modlářských obětí, krve, rdoušení
a smilstva`` (Sk 15,29).
Na prvním místě seznamu stojí oběti modlám
--- řecky ,,eidólothyta``, což znamená v prvé řadě samy předměty
oběti, tedy věci, které byly zasvěceny modle, nejčastěji maso
obětovaných zvířat, které se pojídalo na obětních hostinách.
Křesťan se jich nemá vyvarovávat ze slepé poslušnosti vůči
apoštolské autoritě, nýbrž z jasných a rozumných důvodů, které
podrobněji vysvětluje apoštol Pavel v osmé kapitole prvního
listu Korinťanům: obětní pokrm nám neškodí sám o sobě, ale
tím, jak v kontextu působí na vědomí člověka; neúčastí na
obětních hostinách dáváme najevo modlářům, že nejsme ochotni
podporovat jejich náboženskou praxi, a svým spolubratřím,
že nejsme závislí na dotyčné modle.
Důvody jmenované apoštolem jsou aktuální
i dnes: pokud jíme na obětních hostinách, dáváme modlářům
najevo svou podporu a oslabujeme ty, kdo by se modly rádi
zřekli; pokud se jako spotřebitelé účastníme modlářské mašinerie
našeho masozpracujícího průmyslu, podporujeme její trvání
v současné podobě a zároveň ubíráme sílu těm, kdo hledají
alternativu. K těmto důvodům se dnes přidává ještě další hledisko,
které před dvěma tisíci lety nebylo příliš významné --- hledisko
utrpení obětovaných zvířat. Zatímco obětní dobytek starověku
žil až do porážky svým přirozeným životem, jsou obětní zvířata
dneška odsouzena ke strastiplné a zmrzačené existenci v kotcích
továren na maso; zatímco oběti starověku vystačily s jednotlivými
zvířaty či nanejvýš stovkami obětních zvířat, jedná se dnes
o statisíce vybíjených a spalovaných zvířat, jimž do našeho
zvráceného náboženství nic není.
Rozhodnout se k neúčasti na obětních hostinách
dneška může znamenat určité těžkosti a nepříjemnosti; je to
však podstatně snazší, než před patnácti nebo pětdvaceti lety.
Setkáme se možná se shovívavými úsměvy nebo i s agresivitou
z nepochopení; spousty chutně vypadajících výrobků budeme
muset nechat stát v regálech supermarketů; nechceme-li se
vzdát požitku masa, budeme se muset shánět po mase ze statků,
které hospodaří biologickým nebo biodynamickým způsobem a
se zvířaty tudíž zacházejí přirozeně a slušně; zůstaneme občas
bez jogurtu, když budou zrovna k dostání jen jogurty s kafilérní
želatinou; neseženeme-li vejce z přirozeného chovu, budeme
muset nějakou dobu vařit bez vajec. Kolem nás jsou už tisíce
lidí, kteří svým životem dokazují, že je to možné. A s každým
dalším, který se přidá, slábne i krvelačné božstvo --- narozdíl
od ,,Boha živého`` nemají modly vlastní život, nýbrž žijí
jen z duševní síly svých uctívačů.
(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2001/2)
|
|
