Mluvíme-li o stvoření člověka podle
Bible, představujeme si zpravidla, jak Bůh v podobě vousatého
starce hněte z hlíny muže jménem Adam. V našich představách
se tedy jedná o stvoření muže, k němuž je posléze žena doplněna
poněkud obskurním způsobem: Bůh vyjme Adamovi žebro a z žebra
utvoří ženu jménem Eva. Adama si přitom představujeme po tomto
zákroku stejně jako předtím, až na nepříliš závažnou ztrátu
jednoho žebra; žena dostává punc druhotnosti a odvozenosti,
muž se naopak stává synonymem pro člověka vůbec.
Tuto představu stvoření člověka nacházíme
rozpracovánu v židovských i křesťanských legendách a na obrazech
uplynulých staletí; ba můžeme říci, že právě pod dojmem těchto
obrazů a legend se naše dnešní představa o biblickém stvoření
člověka utvářela. Otevřeme-li však samu Bibli a přečteme-li
si slovo za slovem, co o stvoření člověka píše ona, získá
naše tradiční představa podstatné trhliny.
Stvoření a uhnětení
Už při letmém pohledu na biblický text si
všimneme skutečnosti, že stvoření člověka je v Bibli popsáno
dvakrát a že oba popisy se od sebe dost liší. Oba najdeme
v knize Genesis, tedy v první z biblických knih; první popis
na konci její první kapitoly (s těžištěm ve verši 27), druhý
popis na začátku kapitoly druhé (verš 7). Přečteme-li si však
obě vyprávění podrobněji, zjistíme, že každé z nich popisuje
jiný děj, že činnost, kterou Bůh s člověkem provádí, je odlišná.
V Kralické Bibli se v Genesis 1,27 dočteme, že Bůh člověka
,,stvořil``, zatímco v Genesis 2,7 stojí, že Bůh člověka ,,učinil``.
Ekumenický překlad užívá podobně znějících
slov ,,stvořil`` a ,,vytvořil`` a tím rozdílnost trochu zakrývá,
ale podíváme-li se do hebrejského originálu, spatříme ji opět
v plné naléhavosti. V Genesis 1,27 je totiž užito slovesa
,,bárá``, které sice můžeme přeložit naším slovem ,,stvořit``,
ale s výhradou, že v hebrejštině se toto slovo používá jedině
tehdy, když mluví se o Bohu. Jeho tvoření je totiž nesrovnatelné
s tvořením kohokoli jiného, jako například s tvorbou umělce,
který vytváří svá díla z již existujících materiálů; Boží
tvoření nepotřebuje nic jsoucího, jeho materiálem je Tvůrce
sám.
Úplně odlišného charakteru je sloveso ,,jácar``,
použité v Genesis 2,7. To je slovo veskrze pozemské; v hebrejštině
se ho užívá především pro činnost hrnčíře, tedy pro přetváření
neforemného kusu hlíny v užitečnou nádobu; česky bychom je
mohli přeložit slovesem ,,hníst``.
Srovnáním slov ,,bárá`` a ,,jácar`` se nám
vztah obou popisů stvoření člověka začíná ozřejmovat. V první
kapitole se mluví o skutečném stvoření člověka, o přechodu
mezi stavem, kdy člověka ještě nebylo, do stavu, kdy člověk
jest. Člověk je stvořen ve své nejvznešenější podstatě, tedy
,,coby obraz Boží``; jeho bytí je ještě prosto tíživé pozemskosti.
S tou se člověk setkává ve druhé kapitole, když jej Bůh ,,hněte``,
když proměňuje jeho tvar, aby ho učinil schopným účasti na
pozemském životě. Člověk je uhněten ,,v prach země`` (tradiční
překlad ,,z prachu země`` je jazykově nesprávný a zde i zavádějící,
protože se nejedná o materiál, nýbrž o charakteristiku nového
stavu člověka, o popis toho, v co se člověk hnětením promění);
Bůh mu vdechne ,,ducha života``, člověk se stane ,,duší živou``,
tvorem pozemského světa.
Rozdělení pohlaví
V popisech obou stupňů stvoření člověka
nenalézáme ani náznak toho, že stvořený člověk by byl muž.
Všude se mluví jen o člověku jako takovém, hebrejsky ,,>ádám``,
což se dá překládat jako ,,člověk``, ale nikoli jednotlivý
člověk, nýbrž člověk všeobecně, lidský druh, bytost člověčenství.
Je to slovo, od kterého se v hebrejštině nedá utvořit množné
číslo, proto se dá překládat i ,,lidstvo`` nebo ,,lidé``.
Otázce pohlaví stvořeného člověka se však
nelze vyhnout, protože z běžného pozorování víme, že člověk
je obyčejně buď mužem, nebo ženou, a třetí možnost si neumíme
představit. Bible s touto otázkou počítá a zařazuje proto
hned za první zmínku o člověku, že Bůh stvořil lidi ,,mužem
i ženou``; v hebrejštině tu stojí ,,záchar-unqévá``, což by
se trefně dalo přeložit i jako ,,samec-a-zároveň-samice``.
Aby nebylo o pohlaví člověka pochyb, aby si ho některé pohlaví
(kupříkladu muži) nezačalo přivlastňovat, zdůrazňuje Bible
na tomto místě, že prvotní člověk byl ,,mužem i ženou``, že
v sobě nesl mužskou i ženskou stránku člověčenství.
Na obojetnosti člověka nezmění nic ani
,,uhnětení`` popsané v Genesis 2,7. Teprve na konci druhé
kapitoly ve verších 21--24 se vypráví o ději, který tradice
nazývá ,,stvoření ženy``. Dosavadní úvahy nás však naučily
opatrnosti vůči tradičním představám, a proto si raději tyto
verše nejprve pozorně přečtěme.
Především se dovídáme, že Bůh vyňal člověku
,,žebro`` a z něj utvořil ženu. V originále tu najdeme slovo
,,hacélá<`` (,,ha`` je určitý člen, který se v hebrejštině
považuje za součást slova); podíváme-li se, jakých významů
toto slovo nabývá v biblických knihách, zjistíme, že význam
,,žebro`` je až druhotný a že slova se používá převážně ve
smyslu ,,strana``, ,,bok``, ,,úbočí``, ,,křídlo (budovy nebo
dveří)``; teprve v novohebrejštině znamená slovo ,,célá<``
opravdu totéž, co ,,žebro`` v češtině. Měli bychom tedy spíše
než o vynětí žebra mluvit o odebrání jedné ze stránek lidské
jsoucnosti; Bůh odebírá člověku ženskost a utváří (nebo doslovněji
,,buduje`` či ,,vzdělává``) z ní samostatnou bytost; to, co
bylo původně celým člověkem, se nyní stává člověkem zbaveným
ženství, tedy mužem. Příznačné je, že Bůh muže ihned doplňuje
,,tělem`` nebo ,,masem``, zatímco žena bude později pojmenována
Eva, což je odvozeno ze slova ,,chaj``, ,,životní síla`` ---
po ztrátě ženských životních sil dostává muž jako protiváhu
více sil fyzických, mohutnější a svalnatější tělo.
Deklarace vzájemných vztahů
Od okamžiku rozdělení člověka se dá mluvit
o muži a ženě v našem smyslu slova; Bible se hned chápe této
možnosti, aby popsala jejich vzájemný vztah. Nejprve se o
slovo hlásí ,,člověk`` (a zdá se, jako by se zde jednalo o
bytost člověka nerozděleného) a vyhlašuje, že žena je ,,kost
z jeho kostí`` a ,,maso z jeho masa``, tedy že žena je postavena
z ,,masa a kostí`` stejným způsobem, jako člověk původní.
To znamená, že i tato nová, z obojetného člověka vydělená
bytost je tělesným pokračováním původního člověka, a ne nějakým
novým živočišným druhem; o muži se nic podobného vyhlašovat
nemusí --- jeho tělesná kontinuita je jasná, protože muž je
zbytkem původního člověka po vydělení ženy.
Člověk však promlouvá dále. Pro nové formy
lidského jsoucna je totiž nutno zavést nové názvy; nám známá
slova ,,záchar`` a ,,nqévá`` postačují k označení biologického
mužství a ženství, nevystihují však skutečnost muže či ženy
jako samostatného a plnohodnotného lidského jedince. Jako
první je pojmenována žena: ,,tato nechť nazývá se ženou``,
po ní i muž, a s pojmenováním muže se hned připomíná společný
původ a nynější oddělení: ,,jakož od muže je vzata``; tradiční
překlad mnohovýznamové spojky ,,kí`` jako ,,protože`` a oddělující
předložky ,,min`` jako ,,z`` (,,protože je z muže vzata``)
je poplatný představě mužského Adama, která --- jak jsme viděli
--- vůči původnímu biblickému pojetí neobstojí; navíc se slovo
,,muž``, hebrejsky ,,>íš``, na tomto místě vyskytuje poprvé,
právětak jako slovo ,,žena``, ,,>iššá``, a nemůže být tudíž
základem odvození. Označení ženy se od označení muže v hebrejštině
liší jen ženskou koncovkou ,,á``, která se shoduje se starou
směrovou příponou; podobně, jako Hebrej označoval svůj domov
slovem ,,habajit`` a ,,habajitá`` znamenalo ,,domů``, dá se
hebrejské označení ženy přeložit jako ,,směrem k muži``. Žena
je tedy v této větě popsána jako bytost, která byla od muže
oddělena, ale směřuje ke znovuspojení s ním.
Jedním dechem s pojmenováním obou lidských
pohlaví tedy Bible popisuje vztah ženy k muži. Nyní chybí
již jen popis vztahu opačného; a ten najdeme v následujícím
verši: ,,Proto muž opustí svého otce i matku a přilne k ženě
své a stanou se (znova) jedním tělem.`` Muž a žena jsou oddělenými
stránkami prvotního člověka; každý z nich je plnohodnotným
člověkem, ale jednostranným a tím nedokonalým. Jen ve společenství
obou se mohou jednostrannosti vzájemně doplnit a spojit v
nadsmyslový obraz dokonalého člověka, stvořeného k Božímu
obrazu.
Kdo je víc?
Muž a žena tíhnou ke vzájemnému společenství.
Toto společenství má navíc jedinečný charakter --- zatímco
jiná společenství bývají založena na určité shodě, ať už zájmů,
původu, zálib nebo vyznání, spočívá společenství muže a ženy
na zásadní odlišnosti. Prvotní člověk nebyl na muže a ženu
matematicky rozpůlen, ale dvě jeho rozdílné stránky se osamostatnily.
Proto se rozrůznily i role muže a ženy uvnitř jejich společenství;
každá kultura sice rozlišovala jinak, ale všechny rozlišovaly,
a ruku v ruce s rozlišením přicházelo hodnocení mužské a ženské
role ve společenství a potažmo i hodnocení mužství a ženství
vůbec. Muže a ženu však není možno porovnávat vcelku; vždy
musíme vybrat jednu stránku jejich bytosti, jednu měřitelnou
veličinu, kterou pak můžeme objektivně porovnat. Výběr této
veličiny je ale poplatný názorům určité kultury a společnosti,
a stanou-li se výsledky jejího srovnání podkladem společenského
ocenění mužů a žen vůbec, zákonitě to vede ke křivdám vůči
jednomu či druhému pohlaví.
Bible předjímá tuto společenskou tendenci
a připojuje ke zprávě o stvoření muže a ženy hned i jejich
kvantitativní ohodnocení. Jde na to způsobem biblicky osobitým
--- metodou písmenných součtů. Už od nejstarších dob mají
totiž hebrejská písmena též význam číselný a každému hebrejskému
slovu tak odpovídá určitý součet, který nadmíru trefně vyjadřuje
jeho vztah k ostatním slovům.
Písmena hebrejské abecedy nejsou řazena
náhodně, nýbrž právě podle svých číselných hodnot. První je
, písmeno s hodnotou 1. Za ním následuje , vyjadřující číslo
2. Následují , , , , , a , označující ostatní jednotky od
3 do 9. Druhou část abecedy tvoří desítky, počínaje písmenem
, které má význam čísla 10, pokračuje písmeny , , , , , ,
a písmenem o hodnotě 90 konče. Na úrovni stovek už nacházíme
jen čtyři písmena, , , a , kterému náleží číslo 400, hodnota
světového naplnění, jíž abeceda zákonitě končí.
Pomocí hodnot jednotlivých písmen můžeme
nyní vypočítat hodnotu každého slova. Víme-li kupříkladu,
že slovo ,,>áv``, tedy ,,otec``, se píše (hebrejština se čte
zprava doleva), známe i jeho číselnou hodnotu 1+2, tedy 3.
Slovo ,,matka``, ,,>ém``, se píše prozměnu ( je zvláštní forma
písmene , které se užívá na konci slova) a má hodnotu 1+40,
tedy 41. Nyní si ovšem můžeme ukázat i první ze souvislostí,
jichž je v hebrejštině bezpočet --- sečteme-li hodnoty slov
,,otec`` a ,,matka``, získáme číslo 44, a to není nic jiného,
než písmenný součet slova (,,jeled``), ,,dítě``.
Objemné knihy už byly napsány o tajemstvích,
která se člověku při použití metody písmenných součtů v Bibli
odhalují, a bylo by jistě nadmíru zajímavé popovídat si o
nich více. Tentokrát se však obraťme k otázce, která nás k
písmenným součtům dovedla --- k hodnotě muže a ženy po rozdělení
prvotního mužsko-ženského člověka.
Genesis 1,27 uvádí, že člověk byl ,,záchar-unqévá``,
tedy ,,samec i samice``, ,,mužského i ženského pohlaví``.
Napíšeme-li si tento přívlastek hebrejskými písmeny, můžeme
ho sečíst: , to dělá 7+20+200+6+50+100+2+5, tedy 390. To nás
ani nepřekvapuje --- člověk byl stvořen, aby se stal obrazem
Božím, a tak mu chybí jen 10, posvátné písmeno Boha-člověka
, k tomu, aby dosáhl naplnění, o němž již víme, že se vyjadřuje
číslem 400.
Nyní pohleďme na popis rozdělení člověka
na muže a ženu. Z původní mužsko-ženské jednoty je odděleno
,,žebro``, ,,hacélá<``, ; jeho hodnota činí 5+90+30+70, to
jest 195, tedy přesná polovina ze 390, z původní hodnoty člověka!
Muž a žena se diametrálně liší --- vždyť jsou to osamostatnělé
odlišné stránky člověka --- ale jejich hodnota je naprosto
stejná.
Mýtickými obrazy popisuje Bible vznik muže
a ženy z původní jednoty, vysvětluje jejich odlišnost a poukazuje
na důležitost jejich společenství. Ve vědomí nebezpečí, že
odlišnost se může zvrtnout v nerovnoprávnost, však jedním
dechem předjímá i všechno budoucí hodnocení mužství a ženství
a hodnotí je sama; nečiní to ovšem mýtem ani podobenstvím,
které se dají vykládat vícero způsoby, nýbrž přesným a nezpochybnitelným
číselným vztahem. Muž a žena jsou odlišní a jejich společenství
je právě proto tak cenné; je totiž pravzorem všech budoucích
lidských společenství, která už nebudou tvořena lidmi podobných
názorů, podobných osudů, podobných zájmů, nýbrž lidmi rozdílnými,
kteří svou rozdílnost vzájemně respektují v rovnoprávném vztahu.
Uskutečnění rovnosti v rozdílnosti je stěžejním úkolem lidstva
na jeho cestě do budoucnosti. Dokáží-li muž a žena žít ve
vztahu, který zachovává jejich přirozenou odlišnost a přitom
je na všech úrovních bytí rovnocenný, stává se jejich vztah
tím, čím jej nazývají svátostná slova svatebního obřadu ---
činem ,,pro dobro a štěstí celého lidstva``.
(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2000/2)
|
|
