Označení ,,křesťan`` je odvozeno od
Krista. Je to počeštěná podoba latinského ,,christianus``,
tedy ,,přívrženec Kristův``, ,,kristovec``. Toto označení
nevyšlo od křesťanů samotných --- ti si původně říkali prostě
,,svatí`` --- ale od jejich odpůrců a posměvačů. Podobným
způsobem byli o šest století později muslimové poprvé označeni
za ,,mohamedány``. Avšak narozdíl od muslimů, kteří označení
podle Mohameda rozhodně odmítli, přijali křesťané původně
pohrdlivou přezdívku za své hlavní jméno. Slovem ,,křesťan``
je totiž vyjádřena stěžejní skutečnost křesťanství --- přihlášení
ke Kristu, vyznání Krista.
Že křesťané vyznávají Krista, to je
poměrně dobře známo. Velmi mlhavé a nezřídka zkreslené představy
však vládnou o tom, co vyznání Krista znamená. Už samotné
jméno ,,Kristus`` je předmětem mnoha nedorozumění. Často bývá
chápáno jen jako obyčejné osobní jméno, jako přízvisko k odlišení
,,našeho`` Ježíše od jiných Ježíšů. ,,Kristus`` je však především
titul. V češtině už v něm nepociťujeme žádný konkrétní význam,
ale vydáme-li se proti proudu dějin tohoto slova, dospějeme
přes latinské ,,Christus`` k řeckému ,,christos``, což je
tvar odvozený zcela pravidelně ze slovesa ,,chriein``, ,,pomaz(áv)at``.
,,Kristus`` znamená ,,pomazaný``. Ve významu, o který nám
jde, však musíme jít ještě o krok dál. Řekové překládali slovem
,,christos`` hebrejské ,,mášíach``, které mělo týž význam
,,pomazaný``, ovšem určený kulturním kontextem izraelského
národa.
Ve starém Izraeli byli slovem ,,mášíach``
označováni ti, kdo byli obřadným pomazáním posvěceni pro výkon
svého úřadu --- kněží a králové. Pomazání je vyjímalo z dosavadního
osobního života a činilo je zástupci vyššího, objektivního
pořádku, jemuž se ostatní řadoví Izraelité museli podřídit.
Úkolem kněze bylo zjišťovat Boží vůli, sloužit při svatyni
a vyučovat lid zákonu Božímu. Král měl zase dbát o to, aby
Boží zákon byl správně udržován a uskutečňován, měl soudit
a rozhodovat, měl vodit lid do boje proti nepříteli. Ve zkratce
by se dalo říci, že kněz byl autoritou pro vztahy mezi člověkem
a Bohem, zatímco král pro vztahy mezi člověkem a světem.
Křesťan, který se přiznává ke Kristu, v
něm tedy vyznává svého kněze a krále, svou autoritu v otázkách
duchovních i světských. Křesťanské vyznání tak přestává být
pouhým formálním přesvědčením a stává se životní základnou,
která křesťana vymaňuje z dosahu jakékoli pozemské moci. Ten,
koho nazývá Kristem, má pro křesťana větší autoritu než králové
a kněží. Když se výrok nebo požadavek vládce, úředníka, učitele,
soudce, ochránce pozemského zákona či přizvaného znalce dostane
do rozporu s Kristem, má Kristus přednost.
Křesťan je nezávislý na zevní autoritě,
jeho myšlenky a činy nejsou vynutitelné zevním tlakem. Nejsou
však libovolné --- křesťan si nemyslí a nedělá, co ho právě
napadne nebo na co má chuť, ale to, co pociťuje jako myšlenky
a činy ve smyslu Krista. Ten je pro křesťana autoritou; není
však autoritou zevní, na kterou by se dalo ukázat prstem a
jejíž názor a vůle by se daly odněkud zevně vyčíst. Kristus
žil v našem světě jako člověk Ježíš; za svobodu a pravdu byl
zabit, ale smrt ho nepřekonala; jiní o něm vydali svědectví
a tato svědectví byla sepsána a předávána dál. Jsou to však
osobní svědectví, podbarvená tím, kdo je vypráví, a bezcenná
pro všeobecně platné logické důkazy. Smysl mají až v okamžiku,
kdy je současný křesťan svou myslí a srdcem přezkoumá a svobodně
přijme to z nich, za co se může sám postavit.
Kristus je mírou křesťanova života. Tuto
míru však nelze popsat zevně, nýbrž každý si ji musí najít
sám. Je na jednokaždém křesťanovi, aby našel a zažil Krista
a podle toho rozhodl, co bude jeho vyznáním i mravním přesvědčením.
Krista ovšem nemůže najít v literách svatých knih, v soustavách
dogmat ani ve vyprávěních tradice. Můžeme se s ním však setkávat
dnes a denně přímo; on sám za svého pozemského života jmenoval
tři oblasti, kde jej navždy budeme nalézat a prožívat ---
v osobním úsilí, v lidském společenství a tváří v tvář člověku,
kterého před nás postavil osud.
,,Vy jste ve mně a já ve vás,`` říká Ježíš
Kristus svým následovníkům podle evangelisty Jana (14,20).
Krista nacházíme především v sobě. On je naší pravdou v nás;
pravdou, za kterou se osobně dokážeme postavit. Přitom je
však pravdou absolutní; pravdou, která by mohla být i bez
nás, protože není vázána na naše osobní představy a tužby,
protože převyšuje naše pozemské malichernosti. Takovou pravdu
sice pociťujeme v sobě, ale zároveň cítíme, že nás obklopuje.
Ona je v nás a my jsme v ní.
,,Kde se shromáždí dva nebo tři ve jménu
mém, tam jsem já v jejich středu,`` praví Ježíš Kristus podle
Matouše (18,20). Tím je zmíněna druhá oblast, v níž nalézáme
a prožíváme Krista --- lidské společenství. Nejedná se ovšem
o abstraktní pojem lidské společnosti, nýbrž o přehlednou
skupinu lidí spojených společným úsilím. V takovém společenství
se nikdo nestává jen pouhým číslem ve statistickém přehledu
nebo součástí beztvářného davu. Naopak, každý si ponechává
svou vlastní osobnost a dobrovolně snoubí své úsilí s úsilím
osobností jiných. Tak se rodí pravda, která překračuje chyby
a jednostrannosti jednotlivce.
,,Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých
nejmenších bratří, mně jste učinili,`` slyšíme Ježíše Krista
opět u Matouše (25,40). Třetí oblastí, v níž se setkáváme
s Kristem, jsou všechna jednotlivá setkání s lidmi na cestě
naším životem. Dokud pravdu hledáme sami v sobě nebo spolu
s lidmi stejného úsilí, můžeme části pravdy přehlížet a zanedbávat.
Lidé, se kterými nás často zcela nečekaně svádí náš osud,
i ti pro nás zdánlivě nejnevýznamnější, obohacují naše poznání
pravdy a konání pravdy o něco, čeho se nám dosud nedostávalo.
V každém člověku, byť by se nám zdál pln lži a zla, je kousek
Kristovy pravdy --- možná právě ten kousek, který nám nejvíce
chybí. Osvobozen od zevní autority hledá křesťan pravdu. Kristus
sám je jeho pomocníkem v tomto hledání, promlouvaje z hlubin
křesťanovy vlastní duše, z lidského společenství, v němž se
křesťan snaží žít, ze i všech lidí, s nimiž se křesťan setkává.
Na konci stojí trojím ohněm zakalená pravda, křesťanův vnitřní
pilíř, na němž stojí jeho myšlení i konání a jejž nevyvrátí
bouře, zemětřesení, ani nepřátelská zbraň.
(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2000/4)
|
|
