Lidské zblouzení od Boha do falešných
představ se událo už na samém počátku vývoje lidské kultury
--- ve výstižném biblickém obraze byl člověk vyhnán z ráje,
kde stál Bohu tváří v tvář. V mnoha ohledech sice ráj ještě
dlouhé věky v člověku dozníval, ale rozhodující krok byl již
dávno učiněn; jakkoli občas přirovnáváme stav izolovaných
přírodních národů v nedostupných pralesích k rajskému stavu
lidstva, nacházíme i u nich již pokročilý stupeň zmíněného
úpadku.
Na druhou stranu trvá tento stav z
velké části dodnes --- stačí se porozhlédnout po obrazech
bohů všech možných náboženství a vyznání a poptat se věřících,
nakolik se jejich představy od těchto obrazů liší, abychom
zjistili, že nesmírné množství lidí naší osvícené doby setrvává
vůči Bohu v představách, které měl už vikingský válečník o
svém Odinovi nebo řadový babylónský rolník o králi bohů Mardukovi.
Významný rozdíl oproti dřevním dobám lidstva najdeme v poměru
množství těch, kdo lpí na starých představách, a těch, kdo
se od nich osvobodili nebo alespoň začali osvobozovat, a v
možnosti přihlásit se k posledně jmenované skupině bez nebezpečí
ukamenování či upálení --- alespoň ve většině zemí světa.
Oba tyto výdobytky jsou výsledkem neúnavné výchovné práce
Boha s lidstvem.
Na počátku výchovné cesty stojí Bůh,
který je v lidských představách opředen nesčíslnými podmínkami,
jež musí splňovat, aby byl uznán za božskou bytost. Na konci
cesty má stát Bůh ve své podstatě, skutečný a bezpodmínečný,
to znamená takový, jaký opravdu je. Podmínky kladené na Boha
musí tedy být krok za krokem zbourány, učiněny neudržitelnými.
To ovšem nedokáže Bůh sám --- Bůh může podnítit nový poznávací
krok, ale provést tento krok může jen člověk; Bůh se může
zjevit způsobem, který odporuje dosavadnímu bohosloví, ale
člověk musí toto zjevení správně zhodnotit. Číhá na něj přitom
dvojí nebezpečí --- jednak že zůstane vězet ve starých představách
a nové zjevení bude prožívat jen jako zevní otřes, jednak
že se sice zbaví starých představ, ale nebude schopen vybudovat
si nové a odvrátí se od Boha zcela. Ani jedno z obou zblouzení
však není definitivní. Šanci zbavit se starých předsudků o
Bohu nebo najít nečekaně Boha uprostřed bohaprázdnoty dostáváme
znovu a znovu, jak Bůh ve svém sebezjevování pokračuje ---
se stále větší důrazností a silou.
Snad nejlepší příklad takového poznávacího
kroku nám nabízí biblický příběh muže jménem Jób. Ten se obrací
proti nejzakořeněnějšímu z lidských bohoslovných předsudků,
že Boží přízeň se musí projevovat v pozemském štěstí, nebo
dokonce že důkazem Boží existence je hmotný blahobyt bohabojných.
Tuto představu nacházíme doloženu například v českých slovech
,,bohatý`` a ,,nebohý`` --- bohatec měl přízeň bohů, nebožák
nikoli. Z této představy vychází i Jobův příběh: Jób je bohatý
v původním smyslu slova, tedy jednak má mnoho pozemských statků,
jednak je bezúhonný a ctí Boha. Na popud Pokušitele jej však
Bůh nechá všech statků zbavit --- Jób musí během okamžiku
vyslechnout proslulé ,,Jobovy zvěsti`` o zkáze dobytka a úrody,
o vybití čeledi, o smrti svých dětí. Nakonec je i on sám zasažen
těžkou nemocí.
Tato ,,apokalyptická`` předehra však tvoří
jen nepatrnou část biblické knihy nesoucí Jobovo jméno; naprostá
většina textu je věnována rozhovoru trýzněného Jóba se čtyřmi
přáteli, jehož námětem jsou právě otázky o vztahu mezi bezúhonností
a blahobytem, o možných projevech Boží přízně a nepřízně,
o právu či neprávu bohabojného člověka na pozemské štěstí.
Teprve v pěti posledních z celkem dvaačtyřiceti kapitol se
odehrává opravdová ,,apokalypsa`` --- sám Bůh se chopí slova,
postaví Jobovo utrpení do kontextu všehomíra a rozpoutá zjevení,
o němž Jób posléze prohlásí: ,,Znával jsem Tě jen z doslechu,
ale nyní jsem Tě spatřil vlastníma očima.`` Závěrečný šťastný
konec, kdy se Jóbovi vrátí všechno bohatství ve dvojnásobném
množství a kdy se mu narodí nové krásné děti, je už jen útěšným
dodatkem pro čtenáře, kteří nebyli schopni učinit Jobův krok
a zůstali na úrovni jeho rozmlouvajících přátel. Jób sám totiž
už předtím pochopil, že bohatství nesouvisí s Bohem; proto
také novou hojnost nezakládá Boží zásah, nýbrž sbírka Jobových
přátel a příbuzných.
Méně výpravně, ale se stejnou radikalitou
se obrací biblická kniha proroka Jonáše proti předsudku, že
Bůh je vázán na svá dřívější rozhodnutí. Lidé vycházeli z
čehosi, co by se dalo nazvat obchodní spolehlivostí božstva
--- od bohů vyžadovali závazné přísliby, uzavírali s nimi
smlouvy a trvali na jejich splnění. Podle této představy byla
posuzována i míra spojení s božstvem --- od člověka, který
stál vnitřně blíže bohům, se očekávalo, že jejich úradky dokáže
sdělit a tím dopodrobna činnost božských bytostí předpovídat.
Ve Starém zákoně najdeme tento předpoklad například v pravidle
pro posuzování proroků: ,,Promluví-li prorok jménem Hospodinovým
a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin.``
(Dt 18,22). Nikdo nepřipouštěl možnost, že by Bůh vyslovené
slovo mohl vzít zpět --- a právě to se událo proroku Jonášovi.
Ten byl Bohem vyslán zvěstovat zkázu městu
Ninive za zlé skutky, které páchali jeho obyvatelé. Nejprve
se svému poslání zpěčoval, ale nakonec ho Bůh donutil, aby
do Ninive skutečně došel a pronesl Boží kletbu. Ninivané se
zhrozili, začali se kát ze svých činů a obrátili se na cestu
dobra. Bylo však objektivně pozdě --- obyvatelé města přece
věděli už dávno, že jejich konání je zlé, a měli už nespočet
možností se polepšit --- a v rámci zachování pořádku muselo
nyní nastoupit exemplární božské potrestání. Navzdory všemu
očekávání však nenastalo --- Bůh se nad Ninivany smiloval
a upustil od zkázy města. Jonášovo proroctví zůstalo nesplněno
a on stál před světem jako falešný prorok. Jonáš činí Bohu
výčitky a přeje si zemřít, ale Bůh se na něj v závěrečném
slově obrací: ,,Nemělo by mi snad být líto Ninive, v němž
je více než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat
pravici od levice, a v němž je tolik dobytka?`` Boží lítost
nad světem je pro něj důvodem, aby porušil své vlastní rozhodnutí,
znevážil svůj vlastní majestát.
Právě starozákonní prorocké knihy jsou výborným
svědectvím o tom, jak se Bůh sám znovu a znovu chápe iniciativy,
aby boural předsudky, které o něm lidé mají. Proti archetypické
představě boha jako nekonečně mocného člověka bojuje tím,
že jednak popsaným způsobem zpochybňuje svou nekonečnou moc
a jednak stále opakuje zákaz, aby jej lidé spojovali s lidskými
obrazy. Obé je provázeno otřesy a katastrofami, které ---
jak jsme si ukázali --- ke zjevení neoddělitelně patří a které
jsou tím mohutnější a otřesnější, čím nevhodněji a čím pomaleji
člověk na zjevení reaguje.
S poslední knihou Starého zákona je zjeveno
vše k tomu, aby pozorný čtenář nemusel už nikdy upadat do
dávného bludu, že Bůh je bytost obdobná bytostem pozemským,
jen navíc vybavená nadpřirozenou mocí. Hrozí však ještě jedno
nebezpečí: Člověk, který sice pochopil Boží abstraktnost vůči
světu, ale přesto touží Boha v myšlenkách pevně uchopit, by
mohl hledat jistotu poznání Boha v konkrétních pozemských
skutečnostech --- v pokynech, které Bůh člověku dal, ve svatých
písmech, která zrcadlí Boží působení, v tradici, která vyrostla
z vyprávění těch, kdo byli Bohu blíž. Pak by ovšem na místo
hledání Boha nastoupil pocit jistoty, že Boha sice najít nemůžeme,
ale vše, co může být nalezeno, je obsaženo ve zjevených pokynech,
ve svatých písmech, v tradici.
Aby zabránil tomuto poslednímu nebezpečí,
musí Bůh, který svým zjevováním vedl lidi stále blíže k sobě,
nyní toto zjevování sám zpochybnit. Dosud znejišťoval lidské
představy o své bytosti tím, že boural ty, které lidé měli,
a zakazoval ty, které mohli mít. Jediná jistota o Bohu, kterou
lidé mohli najít v zevním světě, byla právě tato výchovná
metoda. Aby se novým předsudkem nestala ona, porušuje Bůh
vlastní přikázání nezobrazitelnosti a sestupuje na zem v Ježíši
Kristu.
Bůh, který žil mezi lidmi na zemi jako člověk
se vším všudy, který trpěl a zemřel na kříži opuštěn a zrazen,
už nemůže být považován za nadlidskou bytost ve smyslu starých
pohanských představ, protože mu chybí vše, co by ho mělo odlišovat
od obyčejného člověka; nemůže být ani transcendentním Bohem,
který vydává neotřesitelné zákony a přikázání, protože sám
meze svých zákonů překračuje z lásky k trpícím; nemůže však
být ani nezávazným filosofickým božstvem, protože svým sestupem
do pozemského světa porušuje neutralitu nezávaznosti. ,,Cokoli
jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně
jste učinili,`` říká svým následovníkům. Boha v jeho úplnosti
si ani nadále nesmíme představovat jako člověka, ale v každém
člověku můžeme najít Boha. Bůh se stal lidským zjevovatelem
Boha, svým vlastním prorokem --- jediné pozemsky konkrétní
zjevení Boha, které odpovídá jeho skutečnosti, je zjevení
Boha v člověku, v jeho nitru a v jeho konání.
Boží prázdnota a Boží plnost
Bůh odhalil člověku nicotnost jeho iluzí
o Bohu; všechny představy oděné do pozemských forem nebo myšlenek
jsou zbořeny. Mohlo by se zdát, že tím je Boží zjevení uzavřeno
--- leč nikoli, tím právě teprve začíná jeho nejnapínavější
část. Bůh sice zjevil všechno, čeho bylo třeba, ale to ještě
neznamená, že člověk už všechno zjevené pochopil. Již jsme
zmínili, že pozemské představy o Bohu, které byly namístě
v dávných pohanských dobách, v myslích mnoha našich současníků
přežívají. Z lidí, kteří již staré představy překonali, podlehli
mnozí prozměnu druhému zmíněnému nebezpečí --- Boha odsunuli
do transcendentní nepoznatelnosti a svou touhu po pevném bodě
ve vesmíru promítli do svatých písem, do mravních pravidel,
do náboženských dogmat. Boží sebezjevování nemůžeme považovat
za ukončené, dokud tyto dva druhy předsudků nevymizí.
To však nemůže zařídit Bůh sám --- je odkázán
na lidskou spolupráci. Člověka k ní může stále novými zjeveními
jen pobízet, ne však donutit. Až jednou lidstvo přemůže naivně
pohanské či transcendentálně dogmatické představy o Bohu,
dospěje tam, kde se ocitlo Boží zjevení smrtí Ježíše Krista
na kříži. Pokud v Ježíši Kristu, jak nám o něm vyprávějí evangelia,
žil mezi lidmi opravdu Bůh, který vedl svatý lid Starého zákona,
a pokud byl opravdu tento Bůh nakonec potupně popraven těmi,
které sám stvořil, pak člověk nemůže od Boha čekat nic z toho,
co od něj lidé dříve očekávali. Člověk, který toto zjevení
vidí a přitom si Boha i nadále představuje starým způsobem,
musí buď význam Ježíše Krista bagatelizovat, nebo --- vědomky
či nevědomky --- obelhávat sebe sama. Kdo vezme Ježíše Krista
jako zjevení jediného Boha vážně, ten pozbývá všech zevních
Božích jistot a na místě, kde se mu dříve otvírala pevná Boží
náruč, zří zející propast. Ocitá se sám uprostřed vesmírné
prázdnoty, je bez Boha ve starém smyslu, to znamená, že je-li
upřímný sám k sobě, stává se vůči dosavadnímu náboženství
bez-božníkem, ateistou.
Tento stav však není cílem, nýbrž jen přechodnou
zastávkou na lidské cestě k Bohu. Boží zjevování nekončí smrtí
Krista na kříži, ale pokračuje zmrtvýchvstáním. Při tom se
ovšem charakter Božího zjevení zcela mění --- zatímco pozemskou
existenci Ježíše Krista a jeho smrt na Golgotě můžeme považovat
za doloženou historickou událost, zmrtvýchvstání se jednak
nedá zevně dokázat ani vyvrátit, jednak jako pouhá historická
událost vůbec nedává smysl. Kdyby se totiž zmrtvýchvstání
bylo událo stejným způsobem jako Ježíšova smrt, posunulo by
nás zpět do stavu, v němž jsme byli před Ježíšovou cestou
na Golgotu. Jeho smrt na kříži by byla prostě vynulována,
a celá Boží cesta do pozemského světa by byla nesmyslná. Rozhodující
složka zmrtvýchvstání tedy nemůže ležet v zevním světě ---
i kdybychom měli skálopevné přesvědčení nebo dokonce historické
důkazy, že Kristus vstal z mrtvých, nebylo by nám to k ničemu,
kdybychom nenašli zmrtvýchvstání mimo zevní svět, to znamená
ve vlastním nitru.
Zmrtvýchvstání je tedy správným pokračováním
Božího zjevení poté, co člověk ztratil všechny zevní jistoty
o Bohu. V dávných dobách se Bůh zjevoval v burácejících živlech,
v nebeských úkazech, v blahobytu bohabojných a v uboženství
bezbožníků. Potom sám zjevil nevhodnost takového zjevování,
odsunul se do vzdálených nebeských sfér a lidem nechal svatá
písma, dogmata a přikázání. Ta však zastarala příchodem Ježíše
Krista. Po jeho smrti na kříži už nezůstalo člověku ze starého
Boha nic. Zmrtvýchvstání však oplodnilo lidskou duši, aby
se z ní zrodil nový Bůh --- Bůh, který už neburácí v živlech,
nerozdílí hodným laciné odměny a nehodným exemplární tresty,
nevydává přikázání a nelpí na tom, aby byl s pompou uctíván;
Bůh, kterého člověk prožívá ve vlastním srdci, když usiluje
o poznání pravdy, o nalezení souzvuku s druhými lidmi, o dobro
bez nároku na protislužbu; Bůh, kterého uznává jen ten, kdo
ho uznává dobrovolně.
Celé duchovní dějiny lidstva se z tohoto
hlediska rozpadají na dvě hlavní období. V prvním z nich se
Bůh zjevuje v zevním světě, a člověk toto zjevení prožívá
nezřídka jako hrůzy a katastrofy, protože kousek po kousku
zaniká jeho dosavadní svět. Přelom nastává v okamžiku, kdy
zaniklo všechno, co zaniknout mohlo --- Bůh se nadále může
zjevovat už jen v člověku a mezi lidmi, a všechno, co Bůh
nebo člověk od této chvíle učiní, je společným dílem Boha
i člověka.
Nyní se nám bezděky připomíná kniha, která
rozpoutala všechny tyto úvahy --- Apokalypsa. Události zkázy,
jež poslední kniha Bible popisuje, se stupňují až k zániku
všeho, co mohlo zaniknout. Vyvrcholení nalézáme ve 20. kapitole,
kdy ,,zmizela země i nebe a již pro ně nebylo místa`` (20,11)
a ,,smrt i podsvětí byly uvrženy do ohnivého jezera`` (20,14)
a s nimi každý, ,,kdo nebyl zapsán v knize života`` (20,15).
Jen to, co je zakotveno v opravdové věčnosti, co se neopírá
o zemi ani o nebe a co není spjato se smrtí ani s podsvětím,
tedy jen to, co není vázáno na pomíjivé skutečnosti vnějšího
a vnitřního světa, přežije tento okamžik.
V prázdnotě, která povstala tím,
že ,,vše, co bylo, pominulo`` (21,4), se objevuje ,,nové nebe
a nová země`` (21,1). Apokalypsa zde navazuje na samý počátek
Bible, kdy Bůh jako první čin ,,stvořil nebe a zemi`` (Genesis
1,1). Toto staré nebe a stará země nyní zanikly, a na jejich
místo nastupuje nové stvoření. ,,Hle, všechno činím nové``
(21,5), vyhlašuje bytost sedící na apokalyptickém trůnu, od
níž nové stvoření vychází. Trůnící se nám představuje jako
,,alfa i omega, počátek i konec`` (21,6), což je titul, kterým
se na počátku Apokalypsy označuje všemocný Bůh (1,8), na konci
ale člověk Ježíš, ,,potomek z rodu Davidova`` (22,13 a 16).
Druhé stvoření už není jen dílem kosmického Logu, Božího Slova,
které v Ježíši přebývá; pozemská osobnost Ježíšova se na něm
podílí právětak, protože mezi oběma už není rozdílu.
Cestu, již Apokalypsa obrazně popisuje,
prodělává celé lidstvo, ale též každý jednotlivý člověk. Jako
dítě nejprve žije ve fungujícím a Bohem proniknutém světě,
podobném pohanským představám našich dávných předků. Postupem
času zažívá Boží odhalení, která mu bolestivě bourají jeho
představy, až jednou nastane okamžik, kdy zaniklo všechno,
co zaniknout mohlo. Nechce-li člověk zavírat před touto skutečností
oči a sám se obelhávat příjemnými iluzemi, má na vybranou
buď se zcela vzdát Boha i jakéhokoliv objektivního smyslu
bytí, nebo nechat vyrůst nového Boha ve svém vlastním srdci.
Zanikl starý svět, jejž bez lidského přičinění stvořil a řídil
Bůh; nový vzniká působením člověka, naplněného Bohem.
Apokalypsa je obrazovým průvodcem, který
nám byl na naši cestu dán. Všechna strádání a všechny katastrofy,
které nás v životě potkávají, nalezneme obrazně popsány i
v Apokalypse, na jejímž konci na nás kývá i obraz budoucího
přebývání s Bohem --- nový Jeruzalém. Apokalypsu nám však
dal ještě starý Bůh, působící v zevním světě a vyjadřující
se prostřednictvím hmatatelných svatých knih. Čím dále postupujeme
na cestě, kterou nám Apokalypsa ukazuje, tím více blednou
její obrazy. Jako dříve zjevování Boha v zevním světě čím
dál tím více znejišťovalo všechny představy o Bohu, tak nyní
zjevování Boha v duši znejišťuje obrazy vnitřního vývoje.
Apokalypsa nás vede do hájemství, v němž už sama ztrácí smysl.
Staré předsudky o Bohu musí zmizet, chceme-li
si jakožto moderní lidé Boha zachovat. Apokalypsa se musí
rozplynout, chceme-li jít cestou, již nám ukazuje. Je tomu
podobně jako s mýdlem: Chceme-li se mýt, musíme počítat s
tím, že mýdla při mytí ubývá, a že jednou přijde chvíle, kdy
se úplně vymydlí. Ano, je možné si mýdlo zachovat v původní
kráse --- pak ale musíme zůstat neumytí.
Okruh a střed 2000/3 |
|
