Řecké slovo ,,apokalypsis`` znamená
,,odhalení`` nebo ,,zjevení``. Mluvíme-li však dnes o ,,apokalypse``,
představujeme si zkázu. Tento zajímavý významový posun obyčejně
přičítáme Apokalypse s velkým A, tedy Zjevení Janovu, poslední
knize Bible, která líčí hrozivé události posledních dnů, postupnou
a strastiplnou zkázu světa. Dlouhá staletí lidé četli Zjevení
Janovo neboli Apokalypsu a vštěpovali si její obrazy; když
pak viděli katastrofy ve světě kolem sebe, nazývali je ,,apokalypsami``,
protože jim Apokalypsu připomínaly. Mohli bychom si tedy myslet,
že spojení mezi slovem ,,apokalypsa`` a pojmem zkázy, katastrofy,
zániku vzniklo víceméně náhodně. Kdyby se poslední kniha Bible
jmenovala jinak, nebo kdyby v ní byly popsány věci veskrze
veselé, sotva by byl důvod spojovat odhalení s katastrofami.
Pečlivější pohled nám však prozradí, že zánik a zkáza jsou
takřka nevyhnutelnými průvodními jevy každého zjevení, každého
odhalení.
Katastrofa odhalení
Nejnázornějším příkladem odhalení je odhalení
sochy. Sochař pracoval na svém díle dlouho v soukromí, dokončil
je a dopravil na místo, kde bude vystaveno. Socha však zůstává
zvědavým pohledům skryta až do chvíle, kdy bude před očima
shromážděné veřejnosti slavnostně odhalena.
V okamžiku odhalení vyjde sochařovo dílo
najevo. Viditelnou se stane vůdčí myšlenka, umělecký sloh,
dovednost provedení, a to i se všemi svými nedostatky. Teprve
po odhalení je možno sochu obdivovat, ale také kritizovat.
O soše, na které sochař ještě pracuje, se dají jen spřádat
domněnky. Odhalená socha může sochařovi přinést světové uznání,
ale také trpký konec vší kariéry. Negativní dopad nemusí mít
jen sochařovy nedostatky a chyby --- i bezchybně provedené
umělecké dílo se vždy hlásí k určité škole nebo slohu, zatímco
jiné školy a slohy popírá. Je-li sochařovo dílo figurální,
znelíbí se některým příznivcům abstraktní plastiky; je-li
abstraktní, zanevřou na ně někteří vyznavači klasického figurálního
sochařství. Odhalením vystupuje sochař z neutrality, staví
se na určitou stranu a vyvolává zcela zákonitě odpor části
těch, kdo stojí na straně jiné.
Prvním rysem jakéhokoli odhalení je tedy
jistota uskutečnění jedné z mnoha možností a vyloučení možností
ostatních. To s sebou přináší úlevu po napjatém očekávání,
ale nezřídka také zklamání. Divák přítomný odhalení sochy
si může až do poslední chvíle představovat sochu tak, jak
by se mu nejlépe líbila; v okamžiku odhalení se však zjevuje
skutečná podoba díla, která s jeho představami nesouhlasí.
Divák se musí svých starých představ vzdát; kousek jeho vnitřního
světa zaniká, a to je samozřejmě bolestivé.
Vážnějším případem odhalení je narození
dítěte. Rodiče, kteří si přejí chlapečka, mohou až do poslední
chvíle doufat, že se jim narodí chlapeček; je-li jejich naděje
dostatečně pevná, nezviklají je ani opačné výsledky ultrazvukového
vyšetření --- naděje se upíná na malé procento případů, kdy
se lékař vyšetřující touto metodou zmýlí. O to bolestnější
je pak okamžik, kdy na svět přijde holčička. I když rodiče
už dříve na základě lékařského nálezu uvěří, že jejich naděje
ztroskotala, bolest spojená s odhalením skutečnosti se tím
jen posouvá na dřívější dobu. Hlavním důvodem rozvoje předporodní
diagnostiky pohlaví byla právě touha této bolesti odhalení
se zbavit. Trochu zmírnit je ji možno tím, že doba nejistého
napětí se zkrátí; zcela odstranit ji však nemůžeme nikdy,
protože bolestný zážitek zániku dosavadních nadějí je s odhalením
nerozlučně spjat.
Avšak narozdíl od sochy, kterou sice divák
po odhalení může vídat častěji, ale která není přímo spjata
s jeho osudem, pohlaví narozeného dítěte nezanedbatelně ovlivňuje
budoucí život rodičů. Ti se musí o dítě starat, vychovávat
ho, připravovat na život. Mají-li uspokojivě dostát svým rodičovským
povinnostem, musí uznat skutečnost, že jejich dítě je jiné,
než si přáli, a výchovu přizpůsobit této okolnosti. Nedokáží-li
se smířit se zánikem svých starých nadějí, mohou tím dítěti
velmi uškodit --- traumata způsobená neustálými výčitkami
nebo skrytou nenávistí za skutečnosti, které dítě nemůže změnit,
se léčí nadmíru těžce a mnohdy provázejí svého nositele až
do smrti. I pro rodiče samotné se však taková situace během
času stává čím dál tím bolestnější a nesnesitelnější. Odhalení
s sebou tedy přináší krom nutných bolestí i odpovědnost, výzvu
k určitému dalšímu jednání. Zjevená skutečnost možná způsobuje
bolest; ovšem jen když přemůžeme tuto bolest, budeme schopni
se skutečností správně zacházet. Každá skutečnost vyžaduje
určité činy, bez ohledu na to, nakolik nás zjevení této skutečnosti
překvapilo nebo zaskočilo; nejsme-li schopni reagovat správným
způsobem a jednat přiměřeně okolnostem, vymkne se nám skutečnost
z rukou, její dynamika nás přeroste a naše bolesti se budou
dále stupňovat. Kdo neuzná nutný zánik části svého světa,
ten riskuje úplnou zkázu jak toho, s čím zachází, tak své
vlastní bytosti.
Ještě vážnější odhalení než rodiče novorozeného
dítěte zažívá žena, která přistihla svého manžela při nevěře.
Pokud už delší dobu tušila, že je něco v nepořádku, či dokonce
pojala podezření, nacházíme u ní před odhalením podobnou nejistotu,
podobné naděje a obavy jako u rodičů, kteří čekají dítě. Jako
oni doufají, že jejich dítě bude právě takové, jak si ho přejí,
a obávají se, že by tomu mohlo být naopak, tak vnímá tušící
manželka náznaky v chování svého muže a obává se, že by její
podezření mohlo odpovídat pravdě, ale současně doufá, že se
ve svém podezření mýlí. Zde se ovšem projevuje významná odlišnost
obou případů: nejistotu čekání na dítě vystřídá po porodu
jistota, a navíc je známo, kdy se to přibližně stane. Oproti
tomu nejistota manželčina nemá žádné předem známé časové ohraničení,
a navíc po ní nenásleduje jistota, nýbrž zase nejistota. Zpočátku
byla žena nejistá, co je s jejím mužem a co se děje s jejich
vztahem. Po odhalení nevěry se tato vnitřní nejistota přesouvá
do vnějšího světa --- stabilní situace manželství je otřesena,
vzájemná důvěra ztracena, vztah leží v troskách a nikdo nedokáže
říci, zda může být ještě někdy uzdraven.
Paradoxně se však právě na této katastrofické
situaci ukazují i některé pozitivní aspekty odhalení. Zhroucení
zevně stabilního stavu totiž bylo způsobeno jeho vnitřní nestabilitou.
Zevní stabilita byla vykoupena podmínkou, že manželka nesmí
o ničem vědět; byla tedy založena na klamu. Tento klam skončil
v okamžiku, kdy žena nevěru odhalila; odhalení tedy zvítězilo
nad tímto klamem. Situace vzájemného vztahu byla už dávno
zralá na to, aby se jí manželé zabývali, ale protože to neučinili,
musel přijít takovýto osudový převrat a dát jim ještě jednu
šanci. Odhalení rozetnulo uzel na osudu manželství, umožnilo
další vývoj tam, kde vládla stagnace. Zahynulo klamné zdání
budoucnosti a před manželi se otevřela budoucnost nejistá,
těžká, ale opravdová.
Ještě o stupeň dále než odhalená nevěra
nás dovede situace dítěte, které po několika letech rodinného
slavení Vánoc zjistilo, že dárky pod stromeček nepřináší Ježíšek,
ale rodiče. Rozčarování a zklamání, které dítě zažívá, se
v mnohém podobá tomu, co se odehrávalo v duši podvedené ženy,
když přistihla svého manžela. Dosavadní dětská představa se
hroutí, vztah k Vánocům je otřesen; před dítětem se otvírá
prostor nejistoty, v němž si musí nyní hledat svůj nový postoj
k vánočnímu dění.
Dalo by se říci, že dosavadní pohled dítěte
na Vánoce, jakkoli byl krásný a jistý, byl založen na klamu.
Je však podstatný rozdíl mezi tímto klamem a klamem, který
jsme poznali v případě utajené manželské nevěry. U onoho klamu
nepočítal jeho původce, tedy nevěrný manžel, příliš s tím,
že klam bude odhalen, zatímco u tohoto klamu rodiče velmi
dobře vědí, že dítě jednou zjistí, kdo skládá dárky pod stromeček.
Rodiče také nepřičítají přinesené dárky Ježíškovi proto, aby
před dítětem něco zatajili, nýbrž proto, aby mu přiblížili
Vánoce způsobem odpovídajícím dětskému chápání. Pro dítě je
zážitek rozdílení dárků mnohem silnější, když se rodiče, kteří
jsou pro něj nedílnou součástí jeho vlastní osobnosti, spolu
s ním překvapeně radují z každého rozbaleného balíčku. Myšlenka,
že Bůh obdarovává všechny lidi, je pro dítě příliš abstraktní,
není-li doplněna konkrétním prožitkem společné radosti všech
obdarovaných. Vysvětlení, že dárky nosí Ježíšek, tedy jednak
je už od počátku míněno jako přechodné řešení, jednak má dobré
výchovné opodstatnění.
Z tohoto základního rozdílu plyne i další
odlišnost mezi oběma případy: katastrofa odhalené nevěry měla
kladný účinek v tom smyslu, že přemohla klam a že opět rozproudila
vývoj, který stál na mrtvém bodě. O zhroucení dětského světa
po odhalení ježíškujících rodičů se nedá dost dobře mluvit
jako o přemožení klamu, ale spíše jako o jeho prohlédnutí.
Dítě je podobno badateli, který rozluštil vědeckou hádanku,
který odhalil tajemství, jež před ním příroda dlouho ukrývala,
který přišel věci na kloub. Tajemno je to tam a zákonitě se
dostavuje určité rozčarování. Badatel je možná velmi zklamán
střízlivou a prostou skutečností; jejím odhalením však před
ním tanou nová a hlubší tajemství. Lpí-li badatel na pohledu,
který se mu odhalením otevřel, zůstane stát na místě a tato
tajemství nikdy nespatří. Dokáže-li však i právě objevenou
skutečnost jednou pochopit jako zahalenou skutečnost budoucí,
otevře se před ním další brána na cestě k nejvyšší Pravdě.
Dítě, které zjistilo, že dárky pod stromeček
naskládali v nestřežené chvilce rodiče, zažívá zprvu rozčarování
a zklamání. To u něho může samozřejmě vést i k dogmatizaci
odhalené střízlivé skutečnosti a k odmítnutí další cesty ---
zejména nedokáží-li rodiče tuto situaci včas reflektovat a
dítěti pomoci. Podaří-li se však vnitřně zápasícímu malému
člověku překonat tuto krizi, zjistí, že ani tato nová skutečnost
ještě není konečnou a úplnou pravdou. Uvědomí si, že Ježíšek
nebyl jen krycí název pro dávání dárků, nýbrž něco, čeho byly
náhle se tajemně objevivší dárky jen nedokonalým obrazem;
že tento nedokonalý obraz měl své oprávnění, protože zprostředkovával
skutečnost, již by dříve v její složitosti nebyl pochopil.
Zjistí, že Ježíšek opravdu nosí dárky, ale úplně jinak, než
si to dosud představoval.
Odhalení tedy bortí staré, už překonané
obrazy; na jejich místo pak staví obrazy jiné, dokonalejší.
Na další cestě za poznáním se však člověku zjevují nedokonalosti
těchto nových obrazů; i ony tedy musí být zborceny a nahrazeny
opět novými. Každý obraz je o krok bližší pravdě, ale také
o krok méně obrazný.
Sebezjevování Boží
Jakkoli ohromující a nesmírná mohou být
odhalení na poli lidského osudu, ve tkáni společenství nebo
v oblasti vědy, nejnesmírnější jsou odhalení Boží. Zatímco
všechna ostatní odhalení jsou jen dílčími zjeveními pravdy
všehomíra, v odhalení Božím se zjevuje Pravda ve své celistvosti,
byť možná ještě zahalená spoustou závojů. V obou případech
zjevuje Bůh --- v prvním zjevuje své dílo, ve druhém však
zjevuje sám sebe.
Jako rodiče, kteří nemohou tážícímu se dítěti
vysvětlit vždy celou pravdu do podrobností a musí proto odpovídat
zjednodušeně a obrazně, nemůže ani Bůh zjevit člověku více,
než je člověk schopen přijmout. Nejvýrazněji to platí právě
pro Boží sebezjevení --- kdyby se Bůh člověku zjevil nepřiměřeným
způsobem, nebyl by člověk schopen identifikovat ho jako Boha.
Vývoj Božího zjevení je tedy v nejužší souvislosti s vývojem
poznávacích schopností člověka.
V nejstarších dobách lidského pokolení člověk
vnímal božský i pozemský svět jako jeden celek; duchové i
hmotné bytosti se rovnocenně hemžily před jeho zraky a nebylo
nutno je odlišovat. Tento dávný stav lidského vědomí sahá
do dob daleko před počátkem historie. Nemáme o něm žádné přímé
doklady, ale že kdysi byl, to nám dokazují nejstarší vrstvy
našeho lidského jazyka. Pojmenování, která lidé dávali duchovním
bytostem a jevům, jsou totiž tvořena stejným způsobem jako
pojmenování bytostí a jevů pozemských. Ve starších jazycích
nacházíme jednak slova, která označují rovnocenně jak pozemskou,
tak duchovní skutečnost --- příkladem může být označení ducha,
které v mnoha jazycích splývalo s označením dechu nebo větru,
jako hebrejské ,,rúach``, řecké ,,pneuma`` nebo latinské ,,spiritus``.
Kromě toho pozorujeme, že jazyk si pro duchovní bytosti nevyvinul
žádné zvláštní mluvnické formy --- rozlišujeme mezi ženským
a mužským rodem, rozlišujeme jména činitelská, obyvatelská
a další, ale nemáme prostředky k mluvnickému odlišení hmotna
od duchovna. Slovo ,,hejkal`` je utvořeno stejně, jako slovo
,,kecal``; pro člověka bylo důležitější říci, že jeden hejká
a druhý kecá, zatímco skutečnost, že jeden je lesní duch a
druhý hmotný člověk ze sousedství, byla podružná.
Čím jistěji a přesněji člověk vnímal pozemský
svět, tím více slábly jeho přímé vjemy duchovní skutečnosti.
Bytosti božského světa už neběhaly mezi lidmi, ale skryly
se do pozadí jevů, dějů a událostí. Na místo zřené podoby
bohů a duchů nastoupily představy, které sice byly odvozeny
z dávných vjemů, ale stále postupujícím zpozemšťováním přestaly
odpovídat božské skutečnosti. Zatímco dříve se duchové projevovali
jako praobrazy toho, oč se starali, udělalo z nich pozdější
lidstvo vládce nebo služebníky pozemských bytostí a věcí;
zatímco dávní lidé vnímali podobnost mezi nejvyšším Bohem
a člověkem, nahradila tento vjem nyní představa, že Bůh vypadá
jako člověk. Představa božstva se tedy vzdálila božstvům samotným.
Jen málokteří si uvědomovali, že obrazy bohů jsou toliko prvním
ukazatelem na dlouhé cestě k Duchu; většina je považovala
za věrné podobizny. Tím se ovšem bohové stali zaměnitelnými
s pozemskými postavami, jejichž podobu nesli --- bůh zobrazovaný
jako člověk mohl být zaměněn s člověkem, duch v podobě vlka
mohl být zaměněn s obyčejným vlkem. Aby k tomu nedocházelo,
snažili se lidé nalézt znaky, podle nichž bylo možno bohy
rozpoznat. Z této snahy se zrodila slova označující božství
v mnoha jazycích --- staří Semité začali nazývat bohy ,,ilu``
nebo ,,ilahu``, protože bohové pro ně byli především velcí
a silní, staří Germáni ,,gods``, protože bohové pro ně byli
především dobří, a staří Slované ,,bogu``, protože bohové
jim dávali především hojnost a blahobyt.
Na tomto stupni chápání je božství pro člověka
pevně svázáno s konkrétní pozemskou představou. Člověk se
domnívá, že zná dopodrobna skutečnou podobu bohů; bohové se
však od jiných nositelů stejné podoby liší tím, že jsou větší,
silnější, chytřejší a vůbec výkonněší. Rozdíl mezi bohy a
pozemskými bytostmi tedy není kvalitativní, nýbrž kvantitativní.
Ať dělá člověk cokoli, bohové to dělají také, ale lépe. Bohyně
Athéna se podobně jako lidské ženy občas věnuje tkaní; v soutěži
však překoná i nejdovednější lidskou tkadlenu Arachné. Bůh
Apollón podobně jako lidé občas muzicíruje; bědně však dopadne
nejlepší lidský hudebník Marsyas, když se chce s Apollónem
měřit. Bohové překonávají lidi na všech polích --- nejen v
síle a dovednosti, ale i v duševních vlastnostech dobrých
i zlých. Bůh dokáže těšit a milovat mnohem silněji než člověk,
ale také mnohem silněji trýznit a nenávidět. Tato kvantitativní
převaha nad člověkem se stává rozpoznávacím kritériem božství.
Pokud nějaká bytost nepřekoná lidské výkony v očekávaném směru,
nepovažuje ji člověk za boha. Kde pomáhá člověku člověk, tam
se očekává, že pomůže i božstvo, ale o poznání lépe; kde člověk
proti člověku bojuje, tam se očekává, že se i božstvo do boje
citelně zapojí. Bůh podle této představy musí trestat tam,
kde by trestal člověk, a jeho trest musí být hroznější než
lidský --- kdyby provinilci odpustil, ztratil by před člověkem
punc opravdového boha.
Propast, která se začala otvírat mezi lidskou
představou božstva a skutečným božským jsoucnem, dosahuje
v tomto okamžiku největší možné šířky i hloubky. Člověk je
Bohu nesmírně vzdálen, není si toho však vědom. Kdo na lidské
vzdálení od Boha poukazuje, vypadá jako blázen nebo lhář,
ba co víc --- protože bere lidem jistotu Boží blízkosti, je
nebezpečný rozvraceč, rozkolník a kacíř. Prolitá krev proroků,
mystiků a reformátorů svědčí o tom, že i pro duchovně nejvyspělejší
osobnosti je takřka nemožné dovést lidstvo blíže Bohu. Jediný,
kdo může pomoci, je Bůh sám --- tím, že se pustí do obtížného
dobrodružství postupného sebezjevování.
Okruh a střed 2000/3 |
|
